Anotace: Balada o životě a smrti

Oči hledící do prázdna,
hlas, který dlouho nezazněl.
Bledá tvář mlčícího blázna,
který se kdysi zasněl.

Jiskra v očích, rudé líce,
úsměv vždycky na tváři.
Později však zhasla svíce,
vzpomínky jen v diáři.

Už jen ten kouř, ten černý dým,
nechal v hlavě památku.
Nad tím teď bdím,
ten dým, vzal mou matku.

Nechci úsměv, nechci smích,
chci jen doma pít svůj líh.

Slzy v očích, výraz zloby,
tak si kreslí černé hroby.

Hroby černé, v očích zášť,
byla tu zde žena,
oblečena v černý plášť.

Žena v černém plná zloby,
chodí smutně kolem vody.
Co ve vodě žena hledá.?.
Zubožená mrtvá těla.

Proč to dělá, žena bledá.
Proč ty těla stále hledá.?.

Žena, tělo bez duše.
Odpovídá předtuše
Sbírá těla bez duší,
nikdo to však netuší.

Nečekaně příjde k tobě.
Příjde,
hned jsi v černém hrobě.
Bledá tvář mlčícího blázna.
Oči, hledící do prázdna.
V ruce ostří, v druhé list,
chce odejít pryč z těch míst.

Ostří sjíždí po vráskách,
přemýšlí o padlích láskách.
Chce na vždy s nimi být,
už nechce jenom hloupě snít.

Kapka krve padla k zemi,
už je zase mezi všemi.

Už jen ten kouř, ten černý dým.
Vzala ho žena, žena v plášti mdlým.

Žena svlékla plášť,
hubené tělo a v očích zášť.
Už nechtěla stínem být,
který bránil lidem žít.

Žena se vzdala bráti duše lidem.
Zahodila plášť, usmála se s klidem.

Žena v černém zmizela,
lidem ale chyběla.

Publikoval(a): prob15, 2.2.2015