Anotace: To jsou jen takové myšlenky, které nestojí za pozastavení..

Když procházím tiše,
ulicí plnou lidí,
poslouchám každý den klišé,
a koukám jak lidé dělají že se nevidí.

Jak jsou si navzájem lhostejní,
pomocnou ruku nepodají,
všichni jsou stejno-stejní,
jako vejce vejceti se sobě podobají.

Ne že by měli stejně obličeje,
na každé tváři jiný nos se skvěje.
Ale ta povaha,
měli by se stydět,
žádná v nich není odvaha,
nechtějí se slyšet.

V těch zajímavých obličejích,
se strach, stres, nenávist vyjímá.
Ženy svoje těla prodávají,
ale nikoho to nedojímá.

Muži značně v nepokoji,
když jejich manželky se uculují,
když vidí za drahou výlohou,
lodičky se slevou.

Lidé chvátají do práce,
to aby vydělali pro rodinu.
A někteří jdou z práce,
aby se chlubily výplatou
před ženou dojatou,
že zase nezaplatí nájem,
že jde jejich život do háje.
Přitom sama nehne prstem,
hlavně že na ruce skvěje zlatý prsten.
Ale aby vydělala na nájem,
to raději nešťastnou zahraje.

Každý něčeho se bojí,
no nedává to znát,
prý to za to nestojí,
nikdo prý nedokáže pomáhat.

A tak jsme k sobě lhostejní,
strkáme do sebe na přeplněném chodníku.
Všichni jsme povahou stejní,
dáváme najevo svou taktiku.
"Všichni jste mi ukradeni,
nezajímá mě dnešní dění.."

Tak se prorážím tím davem,
davem plným lží a neustálých pomluv,
davem plným životních příběhů,
a nekonečných domluv.

Publikoval(a): Jennyforever, 3.2.2015