Anotace: A tak místo velké lásky, nevydají žádné hlásky.

Bylo jaro v ten den,
Pahorek - mezi domy,
Kde kol těch skal,
Mezi stromy,
srdce své muž dívce dal.

Jak planoucí dvě ta srdce spojit?
Svatbu do měsíce strojit!

Vše bylo krásné,
Tak spásné a jasné,
Však místo svatby, co za měsíc,
bude žena krkem věsíc.

Jen poutníky tělem svým poděsila
Dívka, co z žalu se oběsila.

Srdce jiné chlapec přislíbil,
ach, blázen však ten netušil,
že osudu, který tím rozrušil
život jeho se znelíbil.

A tak toho chladného chlapečka,
zchvátila do dne - smrtelná horečka.

Byla noc či den?
V nemoci muž ulehl,
mor tělo jeho sežehl.
Byť lékař sebevíce zdatný
pomoci nemohl mu žádný.

Jak by mohl, když k poslednímu lehu,
dovedla jej msta z druhého břehu.

Jen v tváři jeho lze spatřit,
že krev, co dere se mu z úst,
předzvěst ta příchozích hrůz,
rovna je bolesti zničených múz,
co dívce měli patřit.

Ať jakýkoliv jeho byl původ,
u mrtvých zastavil truchlící průvod.

Tady, kde končí jeho cesta.
postel černá ze dřeva,
v hlínu chladnou usedá,
Kde zem - jeho teď je nevěsta.

Tak místo velké lásky,
nevydají žádné hlásky.
A místo svatby do měsíce,
teď tlející jsou jejich líce.

A přec' stačilo jen - dívku milovat.
A život zmařený jí raději darovat.

Publikoval(a): C.I.F, 5.2.2015