Anotace: Los Alamos

Zpovědˇ sekretářky.

Já jsem slípka z kanceláře,
pidli, šmidli prdelka,
vařím kávu, nosím koňak,
u firmy Pepa Koudelka.

Postavu mám lepou, dívčí
ba i čtyřky solidní,
k tomu Dior Superior,
to se jen tak nevidí.

Pan ředitel, ten má pytel,
je to píchač, vrtichvost,
ráno přijde, vletí na mně,
kaňour, nikdy nemá dost.

Náměstek je taky éro,
furt o mně otírá péro,
dělat s ním je brnkačka,
však veselá mérdačka.

Avšak šéfik, to je střihoun,
já mu říkám muclíčku,
žádný div, že stále stoupám,
po karierním žebříčku.

Řekne: „Broučku, prdelinko“,
já se na něj uculím,
on mně bafne za ušiska,
ať prý mu ho vyhulím.

V tom se vrhám na kolena,
svůdné rtíky vyšpulím,
přitisknu je na bambulku
a jazýčkem zavrtím.

Poté jeho nástroj lásky,
do úst mých dál vniká,
má jemná dlaň uvolněná,
po kulkách se šmyká.

Pepa supí, sténá, funí,
jako Wattův parostroj,
dvakrát hekne, třikrát škubne,
na mně letí robat roj.

Ve chvílích této vášně vírné,
hdyž hormony ho ženou,
tanga má, ta letí světem,
on listuje ji celou.

Kolda jeho opět duří,
za práce mých prstíků,
až po vejce ho tam vnoří,
za plenění mých dudlíků.

Tak to chodí v naší firmě,
lízink Pepa Koudelka,
s mým přístupem, no a praxí,
nejsem žádná Popelka.



Mobilek.

Mám jáť dívku debilku,
vzhlídla se mi v mobilku,
mobilí a mobilí,
na louce i v obilí,
ve hvozdech též na souvrati,
já držím šoura na oprati.
Moje milá Emilka,
nezná nic, než mobilka.

Stále tlachá, mele, žvaní,
nejradš bych se mrskal na ní,
mé psí oči pod oblohou,
nepomohou, nepomohou.

Stále mele, jak to tele,
ať jde kravka do pérdele,
to zas byla sobota,
as vyleštím si kojota,
nebo půjdu do bordelu,
tam štěťurám obnos dám,
kulky mužně podemelu
a dle chuti zamrdlám.



Balada o padlé děvě.

Modelína Evelína,
ta to nemá jistý,
v Žlutejch lázních kroutí zadkem,
honí fodbalisty.

Jsou toť kluci, jako buci,
jenom honěj mičudu,
rusalka nám ztrácí nervy,
„Já už tady nebudu“.

Kéž by si ji někdo nabřink,
a zdvořile pozval na drink,
s citronem i s paraplátkem,
no a s řádným votvírákem.

Kdes opodál na ni zírá, jahodovej týpek,
hlava zlatá, boubelatá,
řetězy jak od pomníku,
uvázaný kolem krku.

Všude v barvě tetování,
vohoz, co tu není k mání,
jmenuje se Mirek,
prý spatřiv ji, tak vytek.

Když teda ne kopálista,
aspoň tenhle futurista,
za rohem má Chevrolet,
že pofrčej na výlet.

Když to sekli za čáru,
Mirda vetřel pomádu,
„Čeká nás tu dobrá party,
frkni Evčo červeň na rty“.

Modelína Evelína,
ťape po parkplacu,
cele vnímá a vstřebává,
nevšední to krásu.

Vůkol Turci, Rumuni,
Skánia jen zafuní,
z oken kraksny, je to jasný,
Míra všechno kontroluje,
vše by řádně, v cajku bylo,
zodpovědně zkasíruje.


SVRBĚNA.

O' hvozdy, tůně , místa kol vrchu Sovího tajemná,
mhy ranní a stezky zvěře, co spáti mi nedají,
když koule mé, z žuly stvořené,
tou přírodou s hlomozem mi cvakají
a vřeteno rozplození klidu nedopřeje,
jak buvol, smyslu zbaven, kopytem ryjící,
očekávám tebe,
až vystoupíš z oparu jitřního, toužebná,
Svrběno, Svrběno, kráso,
mnou očekávaná.

Závoj ranní stoupá již, ty však nepřicházíš.
Jsem snad příčinou rozmarných dívčích her tvých?
Čekám dál a šour mi nedá pokoje,
zvon věže vůkol znát svou sílu dává,
hle, kořalnu již otvírají,
tam uchýlím se v žalu svém
a v koutku útulném,
s milenkou sklenkou, kořalky zelené ,
žal svůj budu sdílet, zas, zas a zase,
až ožeru se, jak to prase.

Když hrmu tvou žádostivě hníst jsem chtěl,
a utonout v klínu tvém,
tam zasít jemný polibek,
sotva začav, ty rdíc pravilas mi,
že jsem to ale dobytek.

Tu však vystoupilas z hvozdů divých, dala mi v plen dvé tvých růžiček,
já položil tě mezi prosté květy travin lučních
a můj černokněžník počal obřad ve svatyni tvé.
Ach Svrběno! Svrběno!


Mařenická romance.

Kol Svitavky olší záchvěv,
za ranního kuropění
a peřejí hašrteření,
podél břehu děva kráčí,
lehkým krokem tanečnice,
oděna v šatečky vzdušné,
dychtíc, jak si tílko pružné,
ve voděnce známé smáčí.

Už háv letní odložila,
víla jménem Svrběna,
avšak vůbec netušila,
že tam v křoví tupě zírá,
sprosťák, chlípník, místní chlastoun,
jménem Franta Douděra.




Franta ouchyl, to je fištron,
ten každičkým večerem,
v dívčí okna po vsi zírá,
kanonýrským triedrem.

Tak, jak ona stvořena jest,
u potůčku kráska stojí,
za ticha hvozdu, lučin vůně,
vše, co má to Slunci dává,
v lánech, v dálce skřivan pěje,
sosna jí s povzdechem mává,
vánek rozpustile vějě.

Když pak jala šplouchati se,
a omývat svou pokladničku,
tu zahlédla kmihot v habří,
a neklidný srhy po hyb,
že v tom křoví někdo vejrá,
už nebyklo žádných pochyb.



V mlází hustém Douděra,
opíral se do péra,
řev titánský nemoh zdržet,
když mu tágo začlo trčet,
pak mohutný to sperma gejzír,
až měl střevlík z toho plezír.

Svrběna, ach, tak jak byla,
amazonka srdnatá,
do proutí, jak šíp se vrhla,
načapala šmíráka.

Facky, jekot, kopance,
nebylo mu do tance.
V líté vášni, když tu náhle,
bujné moudí spatřila,
zarazivši zuřivost svou,
tiše k sobě pravila.:
„Ne, ale ne, tak to není,
zřím, co není k zahození.
Tak, a ted'ka jedno prase,
budeš pořád, zas a zase“.
Dřela ho tam do večera,
do samého klekání,
potom ještě chvíli hodnou,
muselo bejt lízání.

Douděra, tak ztrápen, zničen,
do krčmy se vpotácel,
dal si pivko, kořaličku,
mluvit jal se za chviličku,
partykům svým k víře dával,
o mérdu horším nežli zával.


To však ještě konec není,
račte slyšet křesťané,
Douděra šel na modlení,
by prost svého chtíče byl,
aby se už nikdy v mlází,
povícero netrápil.



Farář slyšev příběh tento,
počal zneklidněným být.
Zpovědnice rozlítla se,
prkna létaj sem a tam.
Vidno hned, jak sluha boží,
své kulky si přebírá,
pind'our rudne, občas škubne
a svých výšin nabírá.

Zraky farnic upřeny jsou,
na prokletého Satana,
by z otce d'ábla v peklo hnaly,
čadily ho do rána.



Ze Svrběny hříšnice,
stala se pak světice,
její obraz na zdi visí,
v kostelíku malebném,
staré, mladé se k ní modlí,
s choulostivým problémem.




Byla tam i moje milá,
velmi vroucně prosila,
avšak zázrak nekonal se,
pinda stále svědila.

Publikoval(a): P.Bozz., 11.3.2015