Anotace: Život je hra. Příběh o člověku, který žije ze dne na den a bere život jako jednu velkou párty a chce žít jednoduchý život. Jinak řečeno, bojí se dospět. Má na něj dopad také jeho minulý život, který je stále v jeho hlavě a šeptá mu, co má a co nemá dělat.

KAPITOLA I.
„Vše, co děláš, dělej poctivě.“

„Vše, co děláš, dělej poctivě.“
stálo na plakátě vyřčeno nevinně
jak ale důležitá ta slova jsou
nevěděl on snící pod nebesou
spal či oči měl jen zavřené
věděl jen on sám
všem bylo ale jasné
že zas myslí je ten tam.
Vstal celý a najednou
oči ale zavřené měl stále
hlas v polospaní se mu láme
přes brýle červené oči neprohlédnou.

Unavený možná opilý
s nechutí ale bez vinny
radost flámujícího večera
už dávno věděl co se nedělá
buď vodka nebo rum
z obojího je pak obraz celý šum.
„Já říkám ti to, já to znám. Toliko večerů já už prochlastal. Daleko víc než ty. Vždyť já jsem ty a ty jsme my.“


Blbě mu je z radosti
že měl včera neřesti
křídla parket jazyk sláva
flaška tanec kunda tráva.

„Já jiný už nebudu.V tomhle navždy zůstanu.“

„Já říkám ti to, já to znám. Vše je jinak, ty budeš sám. Ani ta s kosou ti už nepomůže. Naříkat budeš, ty líná kůže. Hláskem tichým šeptám já. I když křičím – nic nepomáhá.“

Během dne se morálka mění
na lodi už druhý je Kapitán
nového obzoru k nedosažení
dospělý život je typicky odmítán
zná jen sebe a nic jiného
zrcadlo jeho ale není on
v sebe vidí jedinečného
bez barev pouhý to světla lom.

Není to narcismus
kdo se na něj dívá
mu jen stačí další litr piva
a nebo dva to už záleží
na náladě na pobřeží
v hospodě s jeho kumpány
ten večer zas chlastaj
dávaj si do rány
bez přátel by to ani jinak nešlo
samotnému se mu chlastá s chutí těžko.

Každý z nich má jiné osobní přednosti
věčně naivní
ale studovat umí
každý má o sobě jisté cennosti
chytrá krása v nich nešťastně bují
spíše hlupáci vládnou zdejšímu světu
naivita se z nich ale vytrácí
vášeň píchaj si bez veselýho fetu
předstírat lásku se nevyplácí.

A tak šel večer poslušně do rána
tajemný vesmír nahoře nad náma
bez peněz už byl opilí zcela
potácející stín se z chodníku zvedá.

„ Jáá j jjiný ušnebudu. Ftomhle nnnavždyzůstanu. Sem stejně kurvastracen, žže uš ani nefím. Kudma bych se zz vracel. Doo vsduchu zi odletim. Nataxika prachy nemam! Šelbych pěžky. Aleraděj sssetu szchováám. Jeto kurva těšký. Toužsemasifaktmimo. Půjdu zpát. Jáá. Snehodnocuju. Mojedílo. KAŠLUNATO! Ať dorána se nebudu znát.“



Zas ráno je horší jak zapomenutá noc
nože v hlavě hluboko
a tupé jak nikdy
to je tak když lihoviny je zákeřně moc
tělo bez energie bez přitažlivé síly.
Stačí jen dva prstíky
a pak hořkost ho ovládne
barvy spletě různé
celé to rybníky
tělo bez tekutin celé ochabne.

„Já říkam ti to, já to znám. Celý večer jsem tam u tebe stál. Díval se a přemýšlel. Proč chybu děláš větší než si zamýšlel? Člověk by měl vědět, kdy přestat. A ne pak skoro celý týden nespat. Pobavit se. Však proč ne? Jsi mladý, chytrý, plný naděje. Ale přehánět se nemá vždyť to víš. Já příklad tvůj jsem a mě se nezbavíš.“

Hádky v tomhle domě nepřestanou řvát
už samotné stěny ho začínají srát.

Vyběhl ven
bosý v dešti
kašle na to že mu hlava ostře třeští
bolestí křičí přes zavřenou pusu
chtěl by utýct pryč ze světa cirkusu
kde společnost žije z ohlodaných kostí
na svět celý se plně zlostí!
„Já se pomstím, já se mu pomstím!“

„Já říkám ti to, já to znám. Tvá nevděčná zlost je víc než zbytečná.“


Čas se vytratil z jeho vesmíru
den za dnem ubíhá pomaleji
možná začal bát se těch stínů
stínů které ho pronásledovaly.

„Kašlu na to. Nebudu dál pít. Raděj jíst bláto, než abych přestal snít. Sny jsou můj druhý svět a naděje, které hoří touhou být splněny. Nechci být další poema bez děje, bez originality, bez něhy. Já stále věřím v sebe a můj svět, hudba a touhy mé to celé zpečetí. Kdo by chtěl umřít, jak starý děd. Já mladý navždy zůstanu, kéž bylo by to mé prokletí. Krása je drzý host, který jen do zrcadla se dívá. Až obraz v něm zšedne, mocná krása již zabloudila. Ale život v neustálém opojení, stane se nakonec černá díra zapomnění. A to není, to co bych chtěl. Já nebudu mít nic, i kdybych na sobě dřel. A tak sakra nevím, co dál. Kašlu na to!
Já žen a vína se nadarmo nevzdám!“

Odhodlaný byl náš hlavní hrdina
že pár nocí vydrží být bez piva
bez boje se však jednoduše vzdal
dvě tři osm si jich v závěru dal
a zas se vše vehementně opakuje
proto vypravěč za něj zaskakuje
ani mluvit za sebe nemůže
za sebou spoušť zvratků kaluže.

Nevědíc se vrací poblitý dom
do peřin svých si skvostně lehá
vůbec ho nevzrušuje
že postel.
Je od něj.
Celá zašpiněná!
Dny a týdny přestaly se táhnout
každá noc v zapomnění
v hořké radosti
jemu chlast žalostný začal slábnout
prolitých peněz už neměl dosti.
Rodiče stovky přestali mu dávat
nešťastni z jeho nočních záletů
on prací peníze si musel vydělávat
aby večer užít si mohl parketu.
Do toho škola a co víc
za pár řádků se jeho svět převrátí v snad holé nic!
...
Náhoda tento svět neovládá
vše se děje jak náš osud si přeje
vždy ale není jenom jeden
samotného výběru jsme my pány
i když si to ani neuvědomujem
kam bez myšlenek doopravdy spějem
jsme sobě vlastní partyzáni.

Nebezpečně sebou cukáme
zarputile trháme drze nadáváme.
Co když ale odporujem jen sami sobě?
TO SI ALE UVĚDOMÍŠ AŽ POD NEBEM V HROBĚ!

a když ne tak další život nebo sen
(na tom už nesejde který to směr)
budeš se snažit být společensky napraven.



Však oné noci byl vzduch klidnější
oné noci i malý vůz byl vidět
oné noci byly skutky milejší
avšak běžná noc jak nedělní oběd.

Ne ne ne!
To ten velký omyl!
VŠE JE OBYČEJNĚ NORMÁLNÍ.
Pro něj je den tragédie
pro jiného komedie
radost střídá stonání.

Mladí umíraj
staří se mračí
každý života běduje
hodina obíjí další.
„I bídná nicota však pomine.“

Stáří trvá celou věčnost
naposled bez dechu bědujem
žádné slitování žádná vděčnost
„Až zapomenou navždy odejdem.“

Ta obvyklá noc
kde tma se bije s hvězdami
kde do úsvitu už nezbývá moc
silnice lesklé bez bezpečné dopravy.



Světla bez kontroly směru cesty
kormidlo jen ukazuje smykavými gesty
„Já říkám ti to, já to znám. Předtuchu špatnou z toho mám.“
ten okamžik ticha před pádem
smysly zastavují se na málem
v hlavě šeptající hlasy jen
hádají se který osud ti byl udělen.

Nezdá se to být náraz lehký
život po životě
každý velmi křehký
dole je nahoře
a dole je tma
ticho se dotýká bezbolestného dna
dávné scény tancují před zrakem
pravda v téže chvíli zdá se být opakem
nekonečné ticho k tomu nekonečný čas
město pod kopcem odráží nočního světa jas.


Nikdo neví.

A nikdo se nezajímá,

jak se skutečnost jeví.

Pocit tíhy kvůli tobě u nich není.



Na chvíli proběhl konec všeho:
„Jak dlouho ještě – jak dlouho? Honem! Rychle!
Já nevypařím se bez něho!
Před sebou stále ještě úsvit dne.
Neusínej! Neodcházej!
Vydrž chvíli vedle mne.
Před sebou stále životní sólo máš.
Neusínej! Neodcházej!
Já říkam ti to, ty mě znáš.“

Za pár chvil snad o málo víc
donutil se zvednout
červeň zbila jeho líc
leknutím nechal své tváře zblednout.

Spousty míst na silnici k sezení
pozorování záře z města
lidé v bytech či na výsluní
na konci všichni z tuctového těsta
lidé v postelích nebo v baru
opilí nevědomostí ve stejném stavu.

Pořád sedí a přemýšlí
na silnici trosky a mokro jen
co s životem svým zamýšlí
něco neznámého změnilo se v něm.

Štěstí osud nebo náhoda
hrála v tomhle hlavní roli
to už bude po ten krátký život záhada
zaklíněné tělo mlčky v autě bolí.






KAPITOLA II.
Děvky mu dřív pomáhaly z podlahy se zvednout
pořád koncerty a pití zas
ani minuta na to si slušně lehnout
to je tak na hovno když dojde mu chlast
kocovina zdravá ho nutí přemýšlet
co by se životem měl zamýšlet
vše je mu u prdele
nic ho nezajímá
život umíněný ho kvapně vyzývá
na souboj proti zavedeným normám
na pokraji bídy díky malicherným prohrám
nepozná vlastní břeh a ten druhý
složitý život ho neblaze nudí.

Reflexe do dávných časů
kdy bídníci byli symbolem krásy
reflexe jeho zapomenutých časů
doufání v nebe čisté spásy.

Snad chtěl mít prokletý tento život
a tak splnilo se jeho romantické přání
každý koncert poznat jeho novou paní
zemí žen poddajných to oddaný patriot.



Možná nepamatoval si vůbec nic
do uší řev z plných plic
řev třesoucí se společnosti
které systém házel ohlodané staré kosti
jen lézt do řití roztaženě se usmívat
z toho na poblití horší než se ožírat
vykřičet to ve verších hudbou do dálky
nahlas pustit se veřejně do války.

Už ani na vzduch vyjít nesměl
byl jeho lidmi vyvržen v opuštění
nevěřil kam svět svou ubohostí dospěl
přemýšlel o vlastním vyhoštění.

V ruce flaška jeho oblíbené whiskey
ani si ji předtím nevšiml
na srdci vytetované k pláči potisky
úsměv na tváři se bezelstně mihl.

Chtělo se mu děsně spát
pilulek si vzal pro jistotu plnou hrst
se stíny blížícími začal se rvát
žádné využití záchranných brzd.

Vypadá to na spánek lehký
nesmrtelný odkaz
však život velmi křehký
dole je nahoře
a dole je tma
bolestivé ticho se dotýká oceánu dna.

Dávné scény tancují mu před zrakem
pravda v téže chvíli je přesným opakem
Tma – Tma – nejhezčí ze všech Krás
bez výjimky mu byl vynulován čas.

Během noci a dne
potácel se po bytě sem a tam
nevěděl co špatnýho s ním je
proč cítí se jako by byl na světě sám.


„Já nenávidím svůj život. On zamanul si, že budu idiot. NE! Chci změnu a chci ji teď. Ať neskončím, jak šedě nedomalovaná zeď. Jak nově nedostavěný dům. Nechci aby z mého hlasu zbyl jen cizí šum. Nechci aby se ztratil můj sen skromný. Jen to, abych nebyl mladší, jak pan hrobný.“

Pár úplňků uběhlo.

Když někdo v noci otevřel dveře jeho bytu
ale něco dávno tu osobu předběhlo
něco před čím nikdy nebylo a nebude úkrytu.

Spánek unavil jeho víčka
na stole už dávno vyhaslá svíčka.

Úsměv nespokojeně na tváři
ruce všude jen ne podél těla
co zdálo se mu již nezapsáno ve Snáři
u úst jeho bílá pěna!

S lodí potápí se samotný Kapitán.
Bude taky jednou pád světa Bohem přivítán?

„Život bude vždycky nevděčně rychlý pro ty, kteří k jeho kráse nebezpečně přičichli."






KAPITOLA III.

Dny znova začaly být pomalé
nemocnému přijde svět nudný
vítr nové myšlenky sem zavane
na obzoru objevil se Holanďan bludný
do přístavu zamířily jeho roztrhané plachty
zrušit kletbu dědičnou se už nebojí
místo bárky kormidlovat jachty
on sám a lež se navždy spojí
jeho včerejšek je pouhé zapomnění.

„Mých předků dávné stíny byly tu noc se mnou. Tento střízlivý sen nebyl žádná zřejmost. Chci zrušit zaťatou přísahu temnou. Najednou vím, že život neznamená nesmrtelnost.“

Pronásleduje ho Ta událost hluboká
i spící by tvrdil že byl to prostý sen
ta nevšední repetice se brzo okouká
po probuzení dějství nikdy nezapomněl.


Vážná tvář nyní hledí z jeho směru
pocit šeptání na první pohled
snad prosil žalostně o výměnu
zrcadlí se v něm odlišný člověk.


Pěšky kolem světa věčnost trvá
ohlédnout se v čase který stíny vrhá
na vzpomínky kde nacházel se včera
včera mladý dnes starý děda
který bez zájmu prošel zdejším rájem
životu už přestal splácet denní nájem
peněz měl dost no a co z toho
ve výšin prázdnotou se směle houpal
žil ve snech až příliš dlouho
v lásku jedinečnou vždycky pevně doufal.

Opustila ho právě ta jediná
on zanechal sebe u vína
z žalu či z trucu zachoval se jen tak
oslepilo to jeho lesklý zrak
pak on sjel z vyznačené cesty
a volant přetočil se smykovými gesty.

Tam kdysi
ho láska pohřbila na dno samoty
přestal se předvádět dělat drahoty
hlásek v hlavě začal poslouchat
vše dělal proto se z život vysoukat
dokončit tak svou cestu jako starý pán
ta minulá byla jen jeden velký flám.



Stařec
kdysi temný princ plný elánu
mohl i umřít na srdeční zástavu
z nočního výra se stal poslušný havran
bez minulosti nevítaně zasmušilý pán
už nezná noční jas světel města
ona zakroutila se kdysi mladá cesta
už nezná odbíjení půlnoci
on vytratil se ze spánkové bezmoci
čekajíc na onu výměnu
začlenění do světového systému
oddal se stereotypu jistému.

I křeček
donekonečna běží v točícím se kole
už ani nerozezná klec od pole
má strach tam venku sám a déle býti
oči slepě nicotně mu šeře svítí
ve výrazu jeho tváře bílé
scvrklost kůže poblouznivé
nevědí co zažít za celou dobu mohly
koliko žen vtáhnout do hry
raděj pohovka uprostřed bytu
vymoženosti běžně bez soucitu.

Byl šťastný?
To ví jen on sám.
Všem bylo jasné
že čelil tvrdě prohrám.
Do pokoje se vlévá smír jeho vlastní
bez otázek ponuré ticho všude chrastí
v zrcadle bezvládný to světla klam.

Cesta jeho je opět dlouhá
není to už jen jeho představa pouhá
nesoucí se půlnoční krajinou
nadnáší se
zvony zní písní líbivou.

Kdo je to?
To ví jen on sám.
Jeho hlas mu je v hlavě už dobře znám.
Teď vidí
kdo vedle něj celou tu dobu stál.
Před Životem
jeho kdysi dávné Já.

Kráčí spolu do bílé záře
světlo se ztrácí ve studené páře
oba dva na chlup téměř stejní
jejich osud je to co je odlišně mění
start shodný byl u obou
cíl jinou chůzí jinak vzdálený
jeden běžec druhý pomalý
oba utopeni pod vodou.


Jedna kapka v oceánu
neznamená nic
pokaždé jich je ale o pár víc.

Moře je společnost a moře je hra.

Známé to ticho se dotýká dna!

Publikoval(a): Dannyst, 15.3.2015