Vzpomínka
Vzpomínka
Běžím po skále a pohlédnu dolů,
spatřím sám sebe, jak sedím a sním.
Jako odraz v mých očích, kde vyjí vlci,
tam dole pod kůrou vysokého stromu,
svěří se brouk dřevu, že ho chová v srdci.
Jako domov.
Jako můra, co k oknu přilétne z rána,
chce najít toho, kdo jí sebral noc.
Avšak tam, kde stojí vyschlá studna,
už vody nebude nikdy moc.
A tak se kochám a sbíhám dolů,
do údolí,
kde uschlý strom hučí v jarním vichru.
Tam, kde jsme kdysi bývali spolu,
ale pak jsme z listů stvořili čas.
Publikoval(a):
VMrklas, 18.3.2015