Anotace: Jedno starší zamyšlení nad člověkem jako takovým...

Právě teď odhalím
své světlo i svůj stín,
bez obav vykročím
vstříc všem svým emocím...

Co všechno dokáži?
Pohladit slovem,
stejně jako ublížit,
říkat druhým čistou pravdu,
ale také temné lži...

Umím se pohroužit
v hluboké mlčení,
jindy zas rozmlouvat,
předávat vědění...

Zvládnu být chápavá,
upřímná, milá,
kdy ze mě čiší jen
má vnitřní síla...

Ve slabé chvilce však
mohu zas odehnat
i ty, co miluji.
Jde ze mě mrtvý chlad.

A co smím?
Žít si, brečet, smát,
život s nadhledem
či tíživě si hrát.
Zde mám možnost volby svobodnou,
zda budu žití příliš vážně brát,
či bude pro mě divadelní hrou
a já nebudu se muset nikdy bát...

Čeho?
Že udělám chybu,
jež mě srazí na nejtvrdší zem.
Že nesplním spoustu slibů,
že nejsem to, co jsem...

A co ještě mohu?
Snít si a tvořit,
záhadám života stále se dvořit.
Tisíci způsoby vyjádřit to své já,
vždyť tolik možností
tento svět pro nás má.

A proto...
...tvořme tělem, myslí
a celou svou podstatou,
ať nemáme duši svou
nikdy víc zajatou
smutkem či zlostí,
prázdnotou, marnivostí...

Publikoval(a): Kněžka, 29.3.2015