Dopisy
Dopisy
Anotace: Tam podobá se všechno skutečnosti kde jedna vteřina trvání věčné má v Boží mysli
Dopisy
Můj milovaný Anděli!
Píšu ti, protože vím, že ty si to přečteš hned v této chvíli a možná ještě dřív, než tato slova vepíšu do počítače, ty je znáš, protože znáš mne a znáš mé nitro lépe, než já sama.
Už nemám v hlavě skoro nic, co bych mohla vyslovit a nevím, zda to, co jsem za rok napsala pod jakýmsi vnuknutím, asi tvým, k něčemu bude a zda se mi to podaří vydat, aby ta slova mohla být k užitku všem, kteří je budou potřebovat.
Před lety jsem ti psala jen do sešitů, které si nikdo už nebude číst, teď poslední rok jsem potřebovala vyslovit vše, co cítím k jedné lidské duši a snad se mi to podařilo.
Nyní stojím před otázkou, co bude další mou inspirací v psaní a zda mám pokračovat.
Miluji přírodu a květiny, ale přesto jsou pro mne vždy jen dokreslením prožitků mé vlastní duše. Neumím naslouchat a více méně jsem stále ponořena jen sama do sebe a probírám se stále svými pocity, které zachvívají mým nitrem v různé intenzitě.
Pomoz mi , prosím s psaním, mám- li být básníkem druhým lidem, dej mi poznat, o čem mluvit a nač se soustředit.
Relativní čas
Co hledám asi?
Kus nepoznané krásy
a taky toužím
svírat v dlaních
pocit čistý
který zmocní se mne
ve vteřině kratší
nežli jeden vzdech
Tam podobá se
všechno skutečnosti
kde jedna vteřina
trvání věčné má
v Boží mysli
a tisíc let
může se promítnout
v duši během vteřiny
Tak relativní čas
může býti v nás
a kdo jen spatří
pravdu skrytou
neodpoví na to
co se ptám
den za dnem
toho koho znám
od první chvíle
svého bytí
Dál otázkami v čase
nechávám se
unášet a v myšlenkách
jen prostých
nacházím vždy pravdu
skrze srdce vlastní
ve kterém míchám
úzkost se starostí všední
A přesto vnímám v každé chvíli
pravdu o tom že čas se stává součástí
mých zkoušek pozemských
ve kterých musím obstát na výbornou
a nebo musím opakovat vše
dokud v srdci nezmoudřím
Pravda je jistá
a kdo je optimista
na tom získá
aspoň o pár vteřin času více
na vykročení vzhůru
v relativním čase
který pomyslně míjí
i když vše se děje jaksi věčně
v Boží mysli
Takže už chápu v této chvíli
nebeskou pravdu kterou
Strážci Pravdy vyslovili
přede mnou když jsem se ptala neúnavně
na to co dělat v životě svém dále
Šeptali tiše
možná jen
nebylo je dobře slyšet
protože vítr v té chvíli
hlas jejich přehlušil
a já jsem stála s pergamenem
rudé barvy v ruce
a s pečetí co nedokážu
přesně určit
co je na ní
Snad ano
už to cítím
bylo to srdce
plné ohně
jakoby výheň
dotkla se mne
ale ten oheň
jeho jiskra
přeskočila mi mezi žebra
a já jsem stejným ohněm zahořela
a zde jsou nyní z toho ohně slova
která četla jsem pak zas a znova
z pergamenu
starého už celá staletí
Od tebe ke mně jiskra přeletí
a rázem
jako ptáci
svobodní
zvedáme se k Nebi
které dává nahlédnout mi
do tajemství
co skrytá byla mi
Let s Andělem
Tak letím s tebou údolími
a pole míjím v každé
roční chvíli
Dokud se zrak můj nezastaví
u podivné skály
na které vytesáno jest:
„ Co živé bylo
zkameněné jest „
Vnímám tě stále a nenadále
potkávám tě v lidech
kteří se mne ujímají
jak samaritáni
mi obmývají rány
a denně napájí mne čistou vodou
dokud se neuzdraví moje duše
abych dál mohla letět s tebou
tam kde se Pravda může slyšet
kde vichr hlučný
nebrání nám poznat
všechno čisté
Když náhle v srdci utiší se každá bouře
přichází chvíle
na ta slova
co mohou druzí
obdivovat
a nebo je přijmout rovnou sami do sebe
Pak dál v tom letu s tebou
mohu pokračovat
a žádná výška není pro mne nemožná
Vznáším se s tebou ve stratosférách Země
a stávám se ozáření odolnou
Už světlo nebrání mi
oči otevřít
na množství světla přivykla jsem
jen za tebou se ještě otáčím
Nevidím tvoje křídla
která pomohla mi do výše
jen tvoje ruka stále
svírá moji
a už jsme spolu ve výškách
sami jen v oblacích
v jemných zázracích se poznáváme právě tak
jak od pradávna
toužili jsme
ve svých duších celá staletí
Stále s tebou
A stále s tebou ve dne v noci
zůstáváš mi na pomoc
Já nemám ale žádné moci
postaviti k tobě most
Přicházíš k mojí duši
jako host
a já ti otevírám
každou místnost
ve své duši
abych tě mohla obejmout
hned jak se zruší všechny
vazby k této zemi
kde musí jednou
moje tělo spočinout
Pak budeme už spolu navždy
a nic nás nerozdělí
Budeme jeden druhému vždy tím
co budem potřebovat v každé chvíli
Já budu tvoje květinová víla
a ty zas křídla motýlí
V nich symbol svobody vždy dřímá
a té se nenabažím nikdy dost
Jsem roztoužená duše
která svírá vlastní srdce
jako kámen plný ohně
z jisker které rozdmýchaly tvoje ruce
ve dvou křemenech
Publikoval(a):
Marie Bernadeta, 5.4.2015