Naděje
Naděje
Anotace: Básničkopovídka. Nevěděla jsem, kam to zařadit, tak je to tady.
Šli spolu parkem,
opřeni o jednu společnou,
otlučenou hůl,
příliš staří,
než aby si dělali starost o spojené ruce.
Měl jsem psa, řekl,
jmenoval se Paměť,
chodil se mnou, kam jsem se hnul,
ani pití mě ho nedokázalo zbavit.
Občas mě rozesmál
a jindy zase kousal.
Teď ke stáru už se vrací míň a míň.
Asi že už si nemám, co pamatovat.
To já, řekla ona,
jsem měla kočku.
Jmenovala se Jistota.
Chodila ke mně, jak se jí zlíbilo,
mohla jsem jí krmit čímkoli,
hladit jí a hýčkat si ji,
a stejně si ta potvora přišla,
jen když se jí chtělo.
Byly dny, co nepřišla vůbec,
někdy mě pěkně podrápala,
a kdo ví, kde je jí dnes konec.
Šli chvíli tiše, když viděli vrabčáka.
Naděje, řekl on.
Naděje je tu vždycky.
I když si jí nevšímáš,
i když si jí nehýčkáš,
i když jí nedáváš sladká jména.
Nechodí, když je ti dobře,
chodí, když je ti nejhůř
a všechno ostatní tě už opustilo.
Nemůže být tvoje,
ale může být s tebou.
Ano, odpověděla ona,
když se jí o nohu otřela mourovatá kočka
a v dáli zaštěkal pes.
Naděje je tu vždycky.
Publikoval(a):
Poutníček, 26.4.2015