Zvonky
Zvonky
Seděla proti ní v pavučinách,
prach se pomalu snášel od barevné lampy
a v tom světelném manifestu
už nebyla ani vidět.
"Přinesla jsem ti zvonky do větru,"
řekla a podala jí zuby na řemíncích.
Byly to zuby času,
propletené marnými střípky paměti,
tak pomatené v těch skořápkových očích.
"Až budeš jednou mít verandu
a budeš vážně, ale vážně šťastná,
můžeš si je položit na stůl."
"Snad pověsit nad práh,"
přijala ona chladnými prsty dárek
a rozpačitě si prohlížela střípky.
"Pověšené ti zvonit nebudou,"
řeklo to, co z ní zbylo.
"Budou ti plakat po nocích,
sem tam se přidušeně zasmějí,
když se budou bát, že slyšíš.
Koneckonců,
jsou to moje zuby času
a moje pomatené střípky."
Ale to už jen šeptala do větru,
oběšená nad prahem,
potmě a sama až bolestivě celá.
Publikoval(a):
Poutníček, 6.5.2015