Anotace: Jen tak ... pro radost.

Nevím, co se jenom stalo,
že se mi to ve snu zdálo,
co si stromy povídají,
jak si žijí, jak se mají.

Šveholila stará lípa
co tam stojí na návsi,
že už mnoho pamatuje,
zvědavý jsem – co asi?

Listí šumí dívky tíseň,
miláček se nevrací,
věrnost sobě slíbili si,
láska se jim vytrácí.

Též radostně zašveholí,
láska lidí kvete dál,
hodně dětí kolem chodí,
kdopak by se žití bál.

Z lesa jí zas odpověděl
ztepilý smrk z okraje,
jeho tělo na housličkách,
píseň lásky zahraje.

Je to teskná melodie,
někdy se i rozbouří,
posluchačům při poslechu,
srdce k sobě zahoří.

Odpovídá skromná bříza,
na zbraně je určena,
raději by místo hoře
byla teplem domova.

Vedle stojí borovice,
svým jehličím šveholí,
že poslouží na lavice
pro zkrášlení okolí.

Stromy šumí tichou píseň,
bouře s nimi burácí,
pevně stojí – žádná tíseň,
k žití touhu neztrácí.

Probouzím se z toho snění,
utvrzen jsem v jistotě,
že si stromy vyprávějí
o tom lidském životě.

Publikoval(a): děda včela, 15.5.2015