Anotace: Aktuální pocity ze všedních dnů z nevšedního světa.

Opar hořkého alkoholu uspává ulici
a vyprázdněný život hlasitě šeptá: „pospěš si“
zrezavělé myšlenky se skrývají v korunách stromů
a ruce roztančené na povel stresu k tomu.
Tlukot srdce zastínilo prochladlé tělo
pocit jakoby zůstala jen kostra, něco do něj vjelo
ostrá bodavá střepinka
chvíle nepozornosti, stačí jen vteřinka.
Noc utlumila všechny příznaky naděje
avšak stačí jeden pohled na oblohu, jenž duši celičkou zahřeje.
Tisíce hvězd klaníc se měsíci
má malá prostinká duše utíká na pramici.
Les polohlasně vzlyká do ticha
zatímco život ostatních se někam ubírá.
Rozsvěcí se a zase zhasíná
stejně jako se smrt s životem prolíná.
Svět svítí a pak zase ne,
snad nám budoucí generace promine.
Promine naši touhu po moci, pýše a bohatství
jakoby to již nikdy předtím nebylo řečeno v proroctví.
Lidská rasa umírá, sílí
chybuje, válčí i promíjí.
A zase se vracíme zpět ke svému strachu,
i přestože lačníme jako zvířata po vytříbeném pachu,
pachu zvaném touha, ale občas je to…
..jako kdyby naši duši mohl někdo strouhat.
Láme se, lepí se
a odkud to všechno pochází, neví se.
Celé tělo je pod vlivem omamných prášků dnešní společnosti,
nechápeš, proč srdce je vylouhováno v posedlosti.
Oči plavou v slzách deště,
hlas uniká do celého toho zmatku a ticha jemně.
Bosé nohy se dotýkají smrkových prken pramice,
nikdo nemá znovu zájem spálit se.
Před hvězdy se postavily šedavé mraky
nějaký pocit přece mám, ale bojím se zjistit jaký.
Ani nemám vesla, cesta zkrátka někam vede
zdlouhavá jsou věřící gesta, svůj příjezd nikam, oznamuji předem.
Voda v jezeře je jako led,
tajuplná, neproniknutelná, bodavá
ale na pohlazení jako samet.
Měsíc propouští pár zářivých stříbrných paprsků
bojím se vyřešit svého osudu otázku.
Zatímco se ulice stále nechává uspávat hořkým alkoholem
já zápolím se svým vzdorem.
Žádná slova uvnitř
ani štěstí, ani smůla poblíž.
Divné to mlhavé nic uprostřed hlavy,
jen rozbouřené moře rozbíjejíc se o pískovcové skály.
Nebe má teď nejhezčí odstín černé,
jenž je celé téhle zemi věrné.
Listy stromů se o sebe otírají, šumí, tancují a zpívají
a já si tu ležím, jako puštík ve svém hnízdě potají.
Ale žízeň po životě se zatím nevytratila
neb však duše k pokání zatím nepostoupila.
Jaký asi je život tam na druhé straně,
žádný zmatek, války, strach, smutek ani zbraně..
Ztěžka vydechuji kovaný vzduch noci
jenže už nesdílím s životem tady a tam žádný soucit.
Karty jsou rozdané a kostky vrženy,
jediný život může být nevěrný.
Rty připomínají tvar úsměvu,
100 kroků dopředu, dozadu pro nic víc, jen pro něhu.
Něhu a cit, které vysychají z povrchu lidského,
den bez zášti, násilí a nenávisti, to by nám prospělo
aby všechno zlé alespoň na chvíli zmizelo.

Publikoval(a): slzy-deště, 18.5.2015