Balada králů
Balada králů
Mladinká princezna a mladý budoucí král
spí daleko od sebe, jak každý si ustlal,
spí daleko od sebe, křičí ze spánku,
křik přeřvává ticho a mizí ve vánku.
Sedají na ně noční můry, volají svá jména,
dělí je kilometry, dělí je chladná stěna,
i po tolika nocích láska je stále silná,
ale oheň v jejích očích smutek uhasíná.
Mladinká princezna a mladý brzký král
spí a do jejich snů tiše přikrádá se žal,
sní sny jen o tom druhém, to slz plné sny,
sny, které tíží jako váha koruny.
Jeho čeká šibenice, jen co se probudí,
šibenice se závojem a očima neviny,
ona svoji smyčku sama z provazů si splétá,
že bez něho nemůže odolat ranám světa.
Mladá smutná princezna a mladý smutný princ,
v tichu bouře šeptali, že je nerozdělí nic,
jeho už vedou k oltáři, ona jde zahradou sama,
on kol krku má paži dívky, ona smyčku z lana.
A nikdo nechápe, proč si do srdce boří dýku,
jeho duše odchází za nevěstina křiku,
princezna nic nečeká a skáče do prázdna,
a tak skončila jejich láska nešťastná.
Publikoval(a):
GabrielleT., 24.5.2015