Anotace: O životě a o umění

Když tě srdce bolí,
v duši bouří vzdor,
navštiv vůni polí
nebo píseň hor.

Kdybych byl jednou králem,
každému dal bych med,
ať osladí si život
kdo nezná dívčí ret.

Proč nebýt loupežníkem,
jen radost z toho je,
duši svléci není zvykem,
nuž hurá, do boje.

Básníky přepadneme,
stejně nic nemají,
co nemají vezmeme
nebo to rozdají.

Ze zoubků státních veršů
náramek udělám,
okolo živých terčů
poklušu sám a sám.

Ach růže, alpské růže,
ledovce velehor,
Eros je poťouchlý bůžek,
vyléčí každý vzdor.

Komik si do dlažby kope,
není mu čekání vhod,
severní lásky trope,
jdeme dál čehý a hot.

Přišli jsme do salaše,
tím se nic nemění,
básníci šeptají plaše,
nech je v tom domnění.

Stříbrné lyže kdo našel,
rač nám to ohlásit,
našli jsme rýmu a kašel,
láska je vřelý cit.

Hořce jsou příjemně sladké
z dívčiny vzaty úst,
noci jsou rozkošně vratké,
prý se má držet půst.

Vodopád měkce splývá
z tvých malých ramínek,
ať životem nám zpívá
pláč jarních vzpomínek.

Jak člověk jen se dotkne,
ústa se rozplynou
a bolest ňadra protne
holící čepelkou.

Kdybych byl básníkem,
chtěl bych být plavcem,
jezdil bych parníkem
za vzácným dravcem.

V moři se dlouze koupat,
to není ještě nic,
ve vodních vlnách se houpat,
klesat a trpět víc.

Edison dal nám zář,
zvonění tramvají,
měla jsi krásnou tvář,
jsi svatá potají.

Když tě srdce bolí,
v duši bouří vzdor,
navštiv vůni polí
nebo píseň hor.

Publikoval(a): podnebný, 13.6.2015