Anotace: . . .

Tak trochu sama
v rozmezí papíru,
můj život nesahá
přes okraj palety
a přesto mám ten nekonečný pocit,
že padám

Nabarvila jsem trávu na bílo,
vykreslila jsem do ní úsměvy,
snad proto, že kolem jich bylo málo

Snad že jsem doufala,
že se do nich nějaký ztracený úsměv chytí
a spadne

Tak trochu ztracená
v rozmezí palety,
procházím uličkami
v mezerách mezi slovy,
zkratky už nehledám,
jen bolestná pouť mi dovolí
pochopit konec knihy

Na ulici jsem našla obraz
Byl bez rámu a bez malíře
a na tom obrazu
byl most a taky řeka

a črta kapličky

Přeji si najít autora
a taky most a řeku
Možná, že když najdu kapličku
zmizí bílá místa v mých
myšlenkových mapách
a já se konečně najdu
(zmateně stojící v kabátě od barev
před tak nekonečným pádem)

a most je vysoký
a řeka pod ním mělká...

Tak samoztracená
v rozmezí obrazu
Že prý je to vlastní volba
tohle bloudění z plátna na plátno
Tohle přežívání v kolorovaných deskách

Jenže já jsem se nikdy neprosila
o ztrátu mostu a řeky
Jenže já jsem se nikdy neprosila
o ztrátu všeho smyslu
Jenže já jsem se nikdy
-
a možná proto nejsem.

Publikoval(a): Poutníček, 19.6.2015