Labuť bělejší
Labuť bělejší
Labuti spadla z oblohy
na mou cestu jsi.
A jedno pero tvé
zabloudilo na rámě mé,
znamenajíc, že jsem vyvolen?
Ihned čteš mé křehké verše
a žasneš, když není nad čím,
stejně tvá křídla drží
spisy lehce.
Na bílém papíře ještě bělejší
tvé konečky prstů září.
Setři slzy, drahá,
jsem lhář hledající lži
a zhář, který ztratil plameny,
zároveň hasič bez vody
a vítěž, který nemluvil pravdu..
Publikoval(a):
MV1, 23.6.2015