Přenášení
Přenášení
Když jsem ho minule potkala,
už pomalu mizel sníh.
Na střechách visely hroudy mraků
a z mřížovaných okének u kotníků
se drásala tma a plíseň.
Usmál se na mě
a mezi zuby měl anděly
a zhaslou cigaretu.
Pod kapucí mu nebylo vidět moc,
ale hodinky tikaly
a bylo celkem jasný,
že už to má za pár...
Pak se převalilo jaro
a přišlo parné léto.
Kapuci už dál nemohl nosit,
tak si alespoň koupil palestinu
a schovával se pod ní...
Na zápěstí měl furt ty samý hodinky,
mezi zuby nezapálenou cigaretu
a anděly, kterým pomalu žloutla křídla.
Drželi se jeho zubů,
jak by se maso drželo tesáků
lačně trhajícího vlka
a já ještě nikdy neviděla
tak strašně vypuštěné oči.
Potkali jsme se na zaprášeném nároží
a bylo na tom něco tak obyčejného,
tak strašně normálního,
že z toho trnuly dásně.
Kolem chodili lidé
a svítilo slunce
a vůbec nic nebylo depresivní, a stejně
stejně všechno bylo tak bledě vysmáté a prázdné,
jako černobílá črta motýla,
jako úsměvy na fotkách,
jako vycpaný vrabčák v kleci.
Bylo to těmi anděly,
říkám si teď,
těmi anděly mezi jeho zuby,
jejichž obličeje si už nepamatuju,
ale díky kterým každá barva plivala do ksichtu -
jako sprostá ironie,
co chodí se smíchem funebráka.
Na podzim už jsem ho nepotkala,
to jsem jen v popelnici našla jeho boty
a fakt jsem mu chtěla jít koupit růže,
jenže ten plast se mi zdál horší,
než mu plivnout na hrob.
Táhlo zas k zimě, když jsem se šla projít,
bylo chladno, měla jsem kapuci,
na zápěstí jeho hodinky a v kapse cigarety
- čistě pietně, čistě pro vzpomínku -
když jsem ho potkala,
starého známého -
usmála jsem se na něj -
a doteď nechápu, proč se tenkrát
tak vyděšeně díval na má ústa.
Publikoval(a):
Poutníček, 9.8.2015