Panenka
Panenka
Pár dní zpět jsem na chodníku
našla modrou křídu.
Ležela pod pruty zlatého deště,
zapomenutá někým,
kdo s ní předtím na vyhřátý beton
namaloval mraky...
Klekla jsem si, ulice byla prázdná
a nakreslila pod ně kapky vody.
Když jsem druhý den ráno procházela kolem,
přibylo za mraky žluté křídové slunce
a pod nimi louka plná fialových květin,
jako vytržených z dívčího kapesníčku...
Ta modrá křída tam pořád ještě byla
a vedle ní špaček rudé,
zanechaný buď coby jemné pozvání,
či omylem.
Opět jsem přiklekla,
vzpomněla si na všechny své léky na smutek
a přikreslila do slunečného deště
tančící panenku v šarlatových šatech.
Když jsem se ten večer vracela domů,
byla už malba skoro pryč,
smytá podrážkami spěchajících lidí,
ale i tak bylo poznat,
že pár hodin zpátky
se jeden z nich zastavil,
aby přimaloval rudé panence deštník.
Publikoval(a):
Poutníček, 22.8.2015