Anotace: Vzpomínka nedožitých narozenin mé ženy...

Uklidnění nepřichází,
Věruška mi stále schází,
přemýšlím, jak jsme žili,
když jsme ještě svoji byli.

Životem jsme proplouvali,
přeli se i milovali,
vždy to bylo v zájmu věci,
proto jsme se vzali přeci.

Nebyla to lehká doba,
co jsme žili spolu oba,
práce hodně, peněz málo,
žiti spolu, za to stálo.

Míti děti, to jsme chtěli,
proto jsme je také měli,
dva kluky jsme vychovali,
co mohli dát, to jsme dali.

Krásný život, ten jsme měli,
klidné stáří, to jsme chtěli,
s vnoučaty si užívat,
naší lásku jim též dát.

Do penze jsme se těšili,
by jí v klidu i prožili,
věnovat se budem sobě,
po životní tvrdé době.

Ale osud Ti to nepřál,
samou nemoc na Tě poslal,
osud Ti též život vzal,
ve svých dětech však žiješ dál.

Ten můj smutek, nedám znát,
mám Tě Věruš stále rád,
naše foto – to už bylo,
pěkně se nám spolu žilo.

K Tvému hrobu cestu znám,
zde si s tebou povídám,
pohladím jej, zklidním mysl,
jak žít dál, zda má smysl?.

Dál žít musím, to já vím,
tomu se já nebráním,
ještě práci tady mám,
o děti se postarám.

Tak mi bolest neodchází,
Věruška mi stále schází,
ta už spinká ve svém hrobě,
přijde čas a přijdu k Tobě.

Publikoval(a): děda včela, 4.9.2015