Kukla
Kukla
Jednou jsem se probudila v kukle
Bylo to po mnoha měsících odvykání
toho, co jsem kdysi nazývala "běžným"
a co jsem snad ani nevnímala
dokud jsem tomu nezaplétala
smuteční sedmikráskové věnce.
V kukle byla tma
a já měla jenom nehty.
Nepamatuji si
jakou jsem tehdy měla barvu křídel.
Předtím - myslím tehdy
když jsem ti jen ledabyle mávla na pozdrav
a občas jsem si povzdechla
když jsem nemohla být sama -
to bylo normální
nechávat svá křídla sklopená
až dokud někdo nepřišel
a násilím do nich nevydrásal díry.
Je to paradox
že přišel s tvým odchodem
Jednou jsem se probudila v kukle
po měsících přemítání
a zvykání si na padání prachu
a tikání popraskaných hodin.
Můj oblíbený fenomén ručiček
mluvily jsme o něm spolu často
vzpomínáš -
ale to bylo dávno
říkala jsem si u zrcadla
kde jsem už nepoznávala vlastní odraz.
Má křídla bolela pod mikinou
a těžko je obvazovat
a pak jsem se jednou probudila v kukle
Byla tma
a já měla jen svoje nehty
a zuby
a chybějící agónii v křídlech.
Byla tma
a já byla můra v lampionu
zuřivě narážející do papírových stěn
a pak jsem byla venku
a v měsíčním světle jsem spatřila
snově barevně a jasně
- po měsících bojování s tím
co kdysi bylo
a teď teprve chybí -
svoje nová
tebou nepokreslená křídla.
Publikoval(a):
Poutníček, 5.9.2015