Anotace: Znáte tu o Červené Karkůlce? a tu z 21. století?

V temném lese za vesnicí, chaloupka tam stojí,
naštípané dříví kolem pěkně voní.
Z komínu hustý kouř se valí, to zas babča něco vaří.
Kdepak babča, ta už není, Jan Vlk tu převzal bydlení.
Na útěku před zákonem, chaloupku tu objevil,
babičku pak jednou ranou mezi oči zastřelil.
Do stodoly babči tělo, bez okolků pohodil,
pohodlí si udělal, v chaloupce se usadil.

Den před vraždou v chaloupce, Babča volá Karkůlce:
„Děvče moje zlaté, dochází mi zásoby,
do obchodu prosím zajdi, s léky vydržím do středy.“
Jak jí babča požádala, Karkůlka i udělala.
Zaběhla si do krámku, zásoby tu nakoupila,
chleba, mouku, strouhanku, u pokladny zaplatila.
„Sakra ještě léky, málem bych je zapomněla,“
Karkůlka si pomyslela.
„Všechno co si babča přála, nakoupeno mám,
doma to vše zabalím, na cestu se dám.“

Ve středu pak z rána, do košíku věci dala,
lehkým krokem do města, k zastávce se vydala.
Na zastávce sama stála, čekala však chviličku,
autobus byl velmi přesný, sledovala hodin ručičku.
„Kam to bude krásná slečno?“ Zeptal se řidič směle,
když ji viděl, chlupy mu stály po celém těle.
„K temnému lesu prosím pěkně, vezu babče zásoby,
jídlo, léky i mast na nohy.“
Jak si Karkůlka přála, tak se taky stalo,
za nedlouho její tělo, u Temného lesa stálo.
Ještě krok a už je v lese, dobrou náladu si s sebou nese.
Co se babče přihodilo, co samotnou jí ještě čeká,
o tom nemá ani páru, cesta dlouhá, ta jí čeká.

Krok za krokem postupuje, písničku si pozpěvuje.
Celým lesem se tak nese, melodie z jejích úst,
skok za skokem pokračuje, lesem plným hrůz.
Pronikavý zpěv to je, k uším Vlka se dostane.
Líbezný to hlásek, uši jeho slyší,
pomalými kroky, k němu se plíží.
Za chvíli už jí vidí, dívku krásnou, plnou síly.
V hlavě myšlenky, co vše by s ní dělal,
násilníka, vraha z něj sám život udělal.
„Sledovat ji budu chvíli, pak jí ukážu, kolik mám síly.“
Jak si řekl, tak i udělal, Karkůlku zpoza stromu sledoval.
Karkůlka cestou zmožená, na palouku usedla,
nic netušící, že ta cesta vedla do pekla.
Nastala Vlkova chvíle, to děvče milé,
namá ani páru, že se k ní násilník blíží zezádu.
Už na ní skočil, a už jí má,
Karkůlku studený pot šokem polévá.
Celým tělem na ní leží, rukou ústa ucpaná,
s druhou ruku na krku, děvče lapá po vzduchu.
„Ještě chvíli boje a už budeš moje,“
pomyslí si Vlk, ceníce svůj žlutý chrup.
Stisk na krku neustává, vzduchu se jí nedostává.
Do hlubokého spánku padá, holka nešťastná, mladá.
Co se dělo pak, představí si asi každý,
násilník svůj penis dráždí.
Pak s chlípným úsměvem, vniká do ní svým pérem.
Po nějaké době, promlouvá Vlk ke své chloubě:
„Dobře si to udělal, teď je čas jít o dům dál.“

O hodinu později, možná ještě o chvilku déle,
Karkůlce se do očí dere, slunce jenž jí hřeje.
„Co se stalo, kde to jsem? Proč mám šaty nad pasem?“
Tělo jí celé bolí, jako by jí bili holí.
Rozhlíží se kolem sebe, všechno jí to dochází,
nejvíce když na svém těle, zbytky sperma nachází.
Sebrala teď všechny síly, na nohy se postavila,
do chaloupky za babičkou rychlým krokem vyrazila.
O pár minut později, k chaloupce se dostala,
do dveří pak pěstičkama, dlouhou dobu bouchala.
Nikdo neotvírá, to je divné, v chaloupce je nepořádek,
musím kouknout ještě jinde, snad tu není ten divnej chlápek.
Na půdě či ve sklepení, nikdo nikde není.
Koukla ještě do stodoly, byl to pohled děsivý,
vlasy se jí hrůzou ježí, mrtvá babička tam v křeči leží.
Na kolenou vedle babči, Karkůlka teď klečí,
modlí se, naříká a brečí.
Uplynuly dlouhé chvíle, Karkůlka to děvče milé,
uslyšela venku kroky, jdoucí rovnou do chalupy.

Už je večer, pěkná tma,
Karkůlka se k chalupě vydává.
V ruce kousek tyče, co ve stodole byl,
pozůstatek rýče, než ho někdo rozlomil.
Oknem do světnice dívá se, to je ta špína,
ten násilník a vrah, Karkůlka přemáhá svůj strach.
Postaví se vedle dveří, s tyčí v ruce si dost věří,
už nemá co ztratit, začne křičet: „Hajzle, je čas platit!“
Vlk se lekne, pochopí, pistoli svou uchopí.
Koukne z okna, nikde nikdo, ke dveřím proto spěchá,
klika cvakla, dveře letí, noc je černá, temná.
Než se stihl vzpamatovat, dostal tyčí ránu,
pistole mu z ruky spadla, vystřelila ránu.

K zemi Vlk padá, pozorujíc dívku,
je to ta samá, které znesvětil dírku.
Druhá, třetí, čtvrtá rána, na Vlka teď padá.
Lámají se kosti v těle, fraktury má po čele.
Po zemi se teďka plazí, čelo se mu krví rosí,
že už nikdy neublíží, o milost jí prosí.
Bití chvilku přestává, „zabralo to“ Vlka napadá.
Na nohy rychle postaví se, než však stihne cokoli,
ostrá bolest dostaví se, tyčí dostal do koulí.
Vlk se drží v rozkroku, jak dva proudy potoků,
v očích slzy má, bolestí všechny proklíná.
Dobelhá se k místu, tam kde studna stojí,
nepřemýšlí, nemyslí, koule ho strašně bolí.
Nastala chvíle klidu, ale jenom malá,
tyč v ruce Karkůlky je zrádná.
Velký nápřah, potom rána, Vlk do studny padá.
Pak se ozve tupá rána, studna, ta je zrádná,
velká hloubka, léto, horko, voda žádná.
Karkůlce se ulevilo, přišly na ní mdloby,
spala až do rána, stále plná zloby.

Ráno celá od krve, do města se vydala,
rovnou na policejní stanici, udat toho tyrana.
Ošetření v nemocnici, k tomu mraky výslechů,
objasnit to musí přeci, mají tolik důkazů.
Dlouhou dobu se to táhne, nějaký ten pátek,
u soudu pak překvapení, Karkůlku čeká chládek.
Odvolání nepomohlo, tohle je věc jasná,
Karkůlka je vrah a basta!
Karkůlka je teďka v lochu, deset let jí čeká,
spravedlnost někdy bývá, prostě jenom slepá.

Publikoval(a): kubajz, 26.9.2015