Anotace: . . .

Smrt se odvázala
od černých trámů přístavu
a v dešti dehtu rozepjala křídla.

Stařena to celé pozorovala z mola
spravujíc sítě mozolnatými spáry.

"Kolik jsi chytila," ptám se,
vždyť je to moje kmotra, stará známá
jejíž nemotorně splétané copánky
mi lemují vzpomínky v zrcadle už léta.

"Jen nějakou, co jí utek manžel," praví ona
pod děravým šálem sotva povzdechnutí vrány
"a pak ještě jednu, co si tamhle s plavčíkem
udělala za hospodou dítě."

Podívala jsem se do sítě
a spatřila dvě hlavy
jednu s malým dětským srdéčkem
ještě uvázaným na nitce kolem krku.
"Jen to?"

Kývla, očima pozorujíc smrt,
co se bouří vzdouvala
od rozeklaných břehů
jako vlajka nějaké děsuplné země.

Jako plášť někoho,
kdo při procházce po útesech
vždy upřeně hledí k obzoru
a za nic na světě se nepodívá dolů...

Protože my všichni máme tváře,
ale ty na obzoru jsou moc daleko,
než aby nás strašily ve snech.

"Jen to."

Publikoval(a): Poutníček, 29.9.2015