Anotace: . . .

Stáli na verandě,
on kouřil,
ona počítala stébla.

"Proč nemůžu být ptákem?"
zeptala se ho náhle.

"Ptáci jsou přelétaví,"
řekl on
se shovívavým úsměvem někoho,
kdo má stejný metr na všechny látky světa.

"Jsou to nestálá a hloupá stvoření,
pořád do větru,
ale nikdy neocení
poctivý kousek země."

Zamyslela se.
"Co tedy myši?"

Teď se zasmál nahlas
a vítr unášel jeho smích
a stínal jím stébla trávy.

"Myši jsou naivní.
Život tráví ve strachu a dírách,
a tak se kradou v noci,
kradmí a mrzcí tvorečci,
tak akorát ku pobavení kočky."

Sklopila hlavu
a přemýšlela zas.

"Ale co ryby?"

Teď se zamračil.
"Němá a slizká stvoření,
brázdící věčný chlad a temno.
Uvězněné v březích jezera,
přežívající ze dne na den,
aniž by správně chápaly běh času!"

Stydlivě se podívala jinam,
ačkoliv pokračovala v řeči.

"Ale," řekla zadumaně,
"nejsou snad lidé stejní?

Uvězněni ve svých vlastních březích,
které malují na mapách s benevolencí boží,
přehlížející běh času v bezpečí vlastní kukly,
přežívající ze dne na den jako ta nejmizernější havěť,
nestálí a přelétaví,
když si neumí vážit krásy kolem sebe,
ustrašení až k hanbě,
když se nocí plíží pro okoralou skývu,
přidušení strachem, že si jich všimne kočka."

Potřásl hlavou, neb viděl,
že je slaboduchá.

"Máš se ještě mnohé co učit,"
řekl
a věděl, že to říct může,
neb on byl starší
a tedy rozumný z těch dvou.

"Pochopíš to snad, až budeš starší.
Jdi spát."

Vyklepal dýmku
a když dozněly její kroky,
raději to vše zapomněl.

Hloupost by ještě mohla pomást jeho pravdu.

Publikoval(a): Poutníček, 12.10.2015