Anotace: Tuto básničku jsem nepsal sám, spolu se mnou skládal spolužák říkající si Číro, a pár dalších. Komu se nelíbí, ať ji nečte, není to složité umění, mělo by sloužit pro zábavu. Přeji příjemné čtení.

Co je žít?
Jen životem jít?
Nebo pro jiné být
a pro lásku se dřít?
Jako dítě neposedné,
jak teenager neposlechne,
jak dospělý rozumný
změkne, když získá dotek jemný.
Čas je čas
a ten je s námi a v nás,
ve dvou letech už příkaz choď,
vždyť život je jak loď,
která se kymácí a plave
po vlnící se vodě tmavé,
občas lehce, občas jak v bouři,
jednou se ocitne v malé mělké louži,
odkud se nemůže hnout,
přestože tak moc chce plout.
Tak tam stojí a čeká na vodu,
žebrá ať příliv, vrátí ji do proudu.
Když voda vyschne, loď se rozpadne,
stejně jako zdraví lidské, jednoho dne zvadne,
tlukot srdce - přestane znít,
už nikdy nezačne - do rytmu bít.
Ale i když bubny dobyly a písně ztichly,
život tu nekončí, jenomže zrychlí,
jak třísky z lodičky dřevěné,
ty také někým mohou být spojené
a my v srdcích našich milých
už nová je lodička z tříseček zbylých
a tak loďka ač v ruce cizí,
náš život tím však nemizí,
a tento koloběh stále se točí,
nikdy nesejdem z mysli ale jen z očí,
a když svým blízkým budeme věrní,
budeme ti, co budou nesmrtelní
Sic budeme jen dušemi, létajícími oblohou,
které s životem na zemi, již nic dělat nemohou,
ale už jen náš život navždy změnil svět,
pomocí našich činů, všech vyřčených vět....

Publikoval(a): Bukvoj, 25.10.2015