Anotace: Oddávám se tajům duše své a moje srdce vedle ní vždy kluše

Podzimní den



Jsem provokatér skrytý

když v mysli dávné mýty

náhle pochopím

a obrazy ty tajemné

zní mi v duši tajemně

a voní listovím.


Oddávám se tajům duše své

a moje srdce vedle ní vždy kluše

udýchané tempem, které nezvládá.


Můj oř je splašený

a letím nebem spáleným,

kam pohlédnu,

je všechno na prach

a nikde není už živého tvora.


V úprku sama před sebou

snažím se na vše zapomenout,

ale je marné neuvěřit pravdě,

co promluvila na mne.


Je ve mně živé sémě

tajemného zítřka.

Už vzklíčilo a roste

jako ze sna.


Sem tam se dívám na ruce

a vidím v nich své ovoce,

možná se stromu podobám,

když květy nejdřív

a pak plody setřásám.


Vím, že se všechno v duši počíná,

musí se snažit každý, jak jen může

a na příbytku s láskou pracovat,

odměnou bude každému

nádherná chvíle osvěžení,

když setkají se spolu duše

před stavením, které společným úsilím

a ohněm ze srdce budují mezi sebou.


Má duše volá k sobě podobné,

co hoří stejným plamenem,

jenž v jeden se pak spojí,

oheň je třeba udržovat

potom společně,

protože sebe v duši

svou láskou i myšlenkou

vzájemně ovlivňujem

a jít cestou společnou

si pomáháme.

Publikoval(a): Marie Bernadeta, 5.11.2015