Anotace: Vzpomínka na dobu, kdy manželka ležela na jipce.

Na pozadí bílých dveří
dvoukřídlých a vysokých,
kde čas svojí marnost měří,
z ticha zazněl ženin smích.

Z hloubky prázdna zapomnění
poznává ji každý z nás
v básni, která smutek mění,
ozval se tvůj plachý hlas.

Od okna se slunce sklání
na tvé oči, na tvůj ret
v překvapeném pousmání
jako motýl v krásný květ.

A já spěchám v náhlém vzplání,
co jsem to chtěl tobě pět,
že mi tuhle milou paní
musí každý závidět.

Publikoval(a): podnebný, 1.12.2015