Anotace: O zapomnění vlastního jsoucna, způsobeném paradoxní apatií mladé generace. O existenciální tísni bytí, jehož cenu udává přítomnost smrti. Dílo nepíši z masochismu. Chci jen jako lékař popsat příznaky nemoci a její mechanismus. Poslední strofa je varováním

V hloub jsem sešel, v útrob lesů
a, v hloub sešlý, schnu
Kolébá mne zpěv mých běsů
Přízračný chvěv dnů

Mrtvolami dny mé spící,
Pro vichřice hrou,
Na hřbetě jí leží, snící,
A tak vláčně plou

Co listí v dálna putující,
spadlé v lůna řek,
jemuž osud nemá říci
nic dalšího vděk

Oči mé tak zakaleny,
vše zviděvší, mrou,
Tajiny jim odhaleny,
Půlnoc budí mou

Na chuť si již nevzpomínám
matky zemské mlék
Hledě do ní, přesto sinám
Smrti na dotek

Bázní dále žiji s tebou,
neb skýtáš mi lék,
Mám-li jít však, stáhnu s sebou
Pohřbený svůj věk!

Publikoval(a): Aamuaurinko, 12.1.2016