Anotace: Malá báseň v próze jako hold kamenosochaři.

Cyril seděl mlčky vedle hromady ležících i stojících velkých neopracovaných žulových bloků.
Vůbec si nepřipouštěl riziko, že by se na něj někdy mohly nečekaně svalit.
Kameny miloval.
Naplňovaly jeho život již přes šedesát let a stále jej neomrzela jejich úprava.

Před sebou měl jeden z těchto kamenů.
Byl to již dokonale upravený a naleštěný náhrobní kámen, který sám vytvořil.
Zbývalo do něj jen vytesat text.
V jedné ruce držel kladivo a druhou pevně svíral majzlík.
Pomalými, pečlivými pohyby bušil kladivem do majzlíku, kterým usilovně vytesával do tvrdé žuly malá písmena.
V kapse kalhot měl velké hodinky, starodávné cibule, ale ani jednou se na ně nepodíval, bylo mu jedno kolik hodin trvalo, než napsal poslední slovo do náhrobního kamene, který bude brzy kolemjdoucí návštěvníky hřbitova informovat o tom kdo v hrobě leží pod tímto nádherným kamenem, a doufal, že tam bude stát navěky.

Pak unaven, ale spokojen se svým dílem, odložil kamenosochařské nářadí do trávy, lehl si do ní a ruce složil pod hlavou. Byl nádherný den.
Díval se na oblohu, po které se pomalu pohybovala oblaka ve tvaru beránků.
Snad je tam nahoře pase sám Bůh, pomyslel si.
Přivřel oči před hřejivým sluncem, které se dralo přes beránčí obláčky a kolem najednou všechno ztichlo.
Cyril po tvrdé práce usnul.

Zdálo se mu o tom, jak jednou zemře a co by si přál nechat od pozůstalých zahrát na svém vlastním pohřbu a kdo mu co nechá napsat na jeho náhrobek.
Přestal myslet na to, jak i on jednoho dne opustí tento svět a do snění se snažil dostat raději něco pozitivnějšího, něco, co měl rád. Kameny.
Slyšel valící se kameny.
Spal dál, otočil se na bok a vůbec se jim nemínil nějak bránit.
Naopak.
Přivítal je jakoby s otevřenou náručí.
Kdyby uměl zpívat a znal text, jak rád by si s nimi zazpíval. Satisfaction

Publikoval(a): Tonyend, 17.1.2016