Anotace: A tak si zase tak pro sebe přemýšlím, představy nadějné si opět vymýšlím.

Spřádám si pavučinu z nejjemnějších snů,
Zálykám se touhou spatřit konce všech dnů,
zámky nebeské potají si stavím,
že lásky v nich kvetou - to se klidně vsadím.
Obratem táhne mě silná paže k zemi,
drživší pevně; ví že nechce se mi,
když na půdě octnu se; slyším "tak a dost!",
však nikoho, kdo mluví; cítím jen tu zlost.
Zmateně hledím ze strany na stranu,
veškeré špatnosti s lehkostí uhranu.
Po tváři tančí mi jiskřivé kapičky,
snad pomohla by náruč mojí milé matičky.
Pak uslyším znovu ten zákeřný šepot,
šumí tak tiše, však zní mi jak jekot,
"Přestaň si stavět, ty nebeské zámky;
víš, že z nich zbudou jen velké slánky."
Ta pravdivá slova vzala mi dech,
zmocním se pouze na: "to je fakt pech."
přesto však pomalu zbraně své sbírám,
hořkost si ze srdce nadějí stírám.
V těch lesklých palácích budu si bloudit,
"a pokud se ztratím, nemůžeš mě soudit."
Veškeré důsledky dávám na bedra svá,
překonám vše i rána bolestivá.

Publikoval(a): Globodecristal, 5.2.2016