Anotace: Opravdové přátelství dokáže vše...

Už jako malou holku mě fascinovali koně,
ale od dětství nesla se se mnou jistá překážka,
bylo to jako smět být v zakázané zóně,
smět cokoliv, ale nemoct nic, prostě porážka.

Toužila jsem po nich stále, ale touha nestačila,
podlehla jsem ochromujícímu strachu,
veškerou touhu a snahu jsem potlačila
a nechala zapadat řádnou vrstvou prachu.

Po dlouhých letech jsem byla dobrovolně přinucena
jinou touhou a jedním stále se neplnícím snem,
postavit se strachu a přestat mu být podřízena,
důvodem byl sen človíčka, jež je v srdci mém.

Je snad něco víc, než splnit příteli velké přání,
to o čem sní dlouhá léta, celý svůj život?
Každé pomyšlení na ten den mi slzy do očí vhání,
ta radost a štěstí, to ignoroval by jen idiot.

Kdo by kdy uvěřil, že takovou možnost dostanu,
že budu tak neuvěřitelného dne součástí,
ta krása a přesto se osud nedržel mého plánu,
asi bylo by to moc snadné, tak vlákal mě do pasti.

Už při prvním setkání s kobylkou, zhlédla jsem jiskru v oku,
jakoby o mém strachu věděla a chtěla mi pomoct,
byl to začátek překonávání a našich společných kroků,
ač papírově není moje, byla to má šance, moje možnost.

Kolik času jsem s ní trávila potají, nikdo nemá ponětí,
byla jsem jak dítko, co své tajemství skrývá,
dodnes jsem to nikomu neřekla, dodnes to nevědí,
jak často mezi prsty proplouvala mi hříva.

Pomalu mi začala otevírat koňkou duši, koňský svět,
smět se jí dotýkat, cítit její klid, její teplo a zvolna zapomínat,
zapomínat na překážku a přestat se myslí vracet zpět,
jemně mě přiměla na nic nemyslet, krom ní nic nevnímat.

Když sedala jsem poprvé do sedla, na její hřbet,
celá jsem se třásla, zastavit to prostě nešlo,
pocity: strach, nejistota, ale krása, pak vyšla vpřed,
ač vedena rukou zkušenou, třesení nepřešlo.

S pocitem štěstí a řádně vytřesená jsem z ní sesedala,
ten pocit nezmizí, navždy ve mně zůstane,
myšlenka naučit se jezdit hlavou mi proplouvala,
moc jsem chtěla, toužila jsem poznat nepoznané.

Žádná jízdárna, žádná kruhová ohrada,
jak na vysedávání? Vedle koně vyklusávat,
když se vracím zpět, jen mě tak napadá,
měli holky co dělat, museli se s tím vypořádat….

Když jsme směli poprvé už sami na vyjížďku,
projet se spolu po okolí, to byla nepopsatelná krása,
nemáte tušení, jaké štěstí vypuklo v mém srdíčku,
pomyšlení a jakoby to bylo včera, mé srdce znovu jásá.

Od té doby uplynulo už hodně času,
prožili jsme spoustu zajímavých chvil,
dnes vím, kam vedl osud mou životní trasu
a velké díky každému kdo mou cestu podpořil.

Holky, patří vám velký dík, jste fakt jedničky,
tohle vám nikdy zapomenuto nebude,
né, vždy se tak chovám, ale mám vás ráda lidičky,
snad k lepšímu se změním a špatných stránek ubude.

Splnit příteli velké přání, dát mu dar,
pak mu ho pomalu brát a ještě aby mi to přál?
To je snad jen v moci kouzel a čar,
to není pouze člověk, to je svého života král…

Publikoval(a): Samotářka1, 23.10.2010