Anotace: V úklonu jednou na jevišti života ocitnem se pojednou

Děkovačka

( na téma týdne" Komedie života")

Život je divadelní hra, co se narozením počíná?
A jak se žije, to života je komedie podivná.
Na svět kdo vchází z lůna matky své,
je plný divných citů
a duše nepopsaný list, když začínáme číst
z doteků našich blízkých a zapisujem nová dějství
a v kalendáři na svých dortech sfukujeme svíčky
událostí, co nás nenechají někdy v klidu.

A co teď, když víme, že v těle pozemském
jen v duši svojí bdíme? Víc komedii nepodlehnem
a smát se budem pouze v tichu se slzou v kapesníku
a jak se říká s rozumem v hrsti
budeme se kochat okamžiky,
v nichž nebudeme pouhými herci vyhaslými,
ale i diváky svými, kteří spatří
ve vlastních tvářích svatozáři,
co každému z nás patří.

V úklonu jednou na jevišti života
ocitnem se pojednou
a budem sami sobě děkovat,
než skryjem komedii života
za oponou, co už se nikdy nezvedá.


Toť komedie života!
Až svědomí se pozeptá
na naše skutky, co by dějství prožitá,
sejme nám pásky z očí,
co nám je uvázali mnozí, aby nám namluvili,
že touhle komedií život končí
a zatím pro nás je brána otevřená
do života na věčnosti,
kde radost žitá je už skutečností
a s divadlem nám skončí
hraní komedií,
kde sami herci
i diváky jsme byli.

Za všechno díky,
já propláču snad kapesníky,
co zbylo mi, je dilema,
zda maska, kterou nosím,
na věčnosti cenu má?

V hlavě mi potlesk doznívá,
když s úsměvem se vracím
do míst, kde jsem si jista nebyla,
tím co jsem nyní objevila:

Je tělo moje pouze figurka
a já ji sebou vláčím tou komedií života,
když myslím, že sama na vše stačím
a nic mi netřeba.

Když dohrajeme komedii svou
a opona nám padá nad hlavou,
býváme trochu smutní,
že kritik ve svědomí se nás zmocní
a radost ze hry na jevišti
zmizí s představou
všech rolí, které jsme tu hráli
sami sobě pro smích pojednou.

Publikoval(a): Marie Bernadeta, 9.3.2016