Anotace: Zrak té ženy, miloval svět, nespokojenost však tam umí kvést, kde stačí pohladit, pár vlídných slov povědět.

Sedí žena v koutě,
sedí zarmouceně,
svírá v náruči poupě,
svírá novorozeně

Dítě pláče, červeň v tvářích,
žena však pláče nevšímá si,
tiše modlí se, skuhrá, naříká si.

„Dej pámbů dej mi sílu,
a klidu dej jemu,
dítěti mému.”

Hned co prosbu dořekla,
nebesa se nad ní rozvetla,
záře v prostřed nebe,
„Tvé přání necht je vyslyšeno,
já však beru daně z něho.”
Dítě hned se usmívá,
spokojeně potleskuje ručičkama,
žena však je zděšená,
v dětských očích, slepota třpytivá.

Žena v očích děs a strach,
bezradná modlí se a naříká
„Ach dobrotivý bože,
v očích mého dítěte obraz světa střež,
však bez zraku je život býdný,
dej barvu do očí jemu,
dítěti mému.”

Hned jak prosbu dořekla,
nebesa se nad ní rozkvetla,
záře v prostřed nebe
„Tvé přání splní Ti mé nebe,
já však beru daně z Tebe.”

Jak dořekl, tak se stalo,
dítě spokojeně pomrkává,
krása nebe v očich jeho,
pohled do matčiných očí,
přináší mu červen do tváří a pláč,
matka s chladným pohledem,
zoufale po světnici se točí,
prosí, prosí a prosí.

„Panebože dej mi zrak,
jako by mi svět zahalil černý mrak”
Žena vykřikuje zděšeně,
rukama trhá vlasy v temeně,
Bůh však není pro nespokojené,
co jeho skutky berou jako samozřejmé,
z nebe hlas se neozval,
venku krutý spustil se déšt,
dítě plačíc v košíku,
žena nase k rozbouřené řece,
pokládá jej na vodu,
a zlověstně se směje.
„Ty dítě moje, dítě jeho,
dábel mi Tě dal,
dábel mi Tě přál,
já díky Tobě beze zraku,
krásu světa za soumraku
do konce budu jen vzpomínat.”
---
Sedí slepá babka v koutě,
a snad z vůle boží,
v rukou svírá košík,
a v něm poslední jablko.

Přijde mladík a prosí jablíčko,
„Dejte mi milostivá babičko,
v ústech mám sucho,
v břichu hlad,
já dlouho jsem na cestách,
bez jídla a bez pití.”
Babce povědomý hlas připadá,
v košíku bere jablko a mladíkovi podává.
„Jen ber.”
Ten hlas ten hlas,
jakoby její milý nan mluvil zas,
z tichého hrobu za domem,
kde deset let již leží v spánku neklidném.

Trhla sebou zahanbeně,
při vzpomínce na novorozeně.
„Chlapče, odkud jsi?“
Ptá se babka tiše.
„Přišel jsem z daleka babičko,
po proudu řeky tiché.“

Vzpomínka na prázdné oči dětské,
trhla sebou žena ještě.
„Pověz chlapče, kdo jsou tví rodiče.“
„Babičko, proč se mě tak vyptáváte?
Jistě je neznáte. Tak jako já.“

U srdce ji bodl osten viny,
slzy z očí našly cestu,
voda nikdy nezabila,
dítě s modří nebe v očích,
syn tu její stojí před ní,
hledí do chladných očí babky.

Žena spíná ruce, skuhrá, pláče,
z rozpraskaných rtů,
modlidba se dere,
v nebe modré, v nebe širé.

„Dej mi Panebože vidět syna,
celičký můj svět,
já chtěla zabít jeho,
já zabila jsem sebe,
celý život beze zraku,
celý život bez života.”

Jak ta slova dořekla,
neviděla - snad nebesa se nad ní rozvetla,
snad záře v prostřed nebe byla,
jen známý hlas Boha uslyšela.

„Tvá prosba hodná slitování jest,
je však nemožná pro boží čest,
jdi prositi do pekla,
tam tvá duše patří,
tam tvá duše odkvetla.”

Žena smutně hlavu sklonila,
a ještě jednou pokořeně prosila.

Mladík tam možná ještě stál,
a babčin nářkot nechápal,
možná odešel, když sepjala ruce,
k Bohu se s pláčem modlíce.

Dnes už zapomenut příběh ženy,
co nespokojila se s tím, co měla,
a místo toho, aby pláč dítěte utěšila,
život jemu, sobě vzala.
Její milý neznal osud,
dítě nikdy neviděl,
v hrobě převrací se dosud,
ženu z hlouby duše nenávidě.

Smutkem místo, kde pohřbena,
žena Bohem nenáviděna,
opleteno černou smrtí,
každý kdo přichází, raději hned zmizí.

Nikdo nápis neuvidí,
ale on tam je,
skrytý pod mechem a pod břečtanem.
A od koho? Možná od Boha nápis praví:
„Těm, co nejsou spokojeni, v nebi pomoci není.”

Publikoval(a): Jennyforever, 3.4.2016