Anotace: Odraz lásky v lidských očích

Odtrhávám se od lidského šeptání,
bereš mě za ruku a tak je to až do svítání.
Jsme spolu, ty a já,
od dveří tupí se ta slova úderná.
Ta slova, která nás mají roztříštit.
Ty věty, jež nás nemají šanci nikdy pochopit.

Vždyť tomu nerozumíme ani my samy.
Jen víme, jak moc silný a hluboký to každou vteřinou je,
pocit osvobození, nesmrtelnosti,
dávno už naše duše plují za hranicemi.
Tvé oči s polární září vytváří symfonie,
které v mém srdci doznívají, jako pršící duha,
jako tmavomodrá zářivá noční obloha.

Bereme ty úsměvy uvězněné v zemi,
dáváme jim život, nic složitého v tom není.
Když mě políbíš, celý dav se zastaví a zírá,
když mě pohladíš, už jen nálepka na čelo zbývá.

Ale mě na ničem z toho nezáleží.
Máme to, co někdo hledá celý život.
Možná že tomuhle příběhu nikdo neuvěří.

Vždycky tu budou ti, co se budou za námi otáčet.
Vždy tu budou ti, co budou naši lásku nesnášet.
A já budu stejně ta, která je s tebou nejšťastnější,
dívka s dívkou, smějí se, milují se, den ode dne je skutečnější.
Každý ten moment chytáme do stříbrných pavučin
utkaných ze slunečních paprsků, už dávno se nebrodíme v kalužích.
Plaveme za rozbřesku ve spektru barev nekonečných odlesků.
Už nemusíme utíkat, stíny zmizely,
když jsme z naší lásky při západu slunce upíjely.

Pamatuju si ten večer, když jsme spolu prvně mluvily,
čas letěl jako padající hvězda
a od té doby nezastavuje se naše cesta.
A i když svět chce naši loď někdy potopit,
nevadí, už to nebolí, záleží na tom, jak silně dokážeme tohle štěstí uchopit.
Bez tvého úsměvu, bez tvého obejmutí neprobouzí se den,
ne bez lidského pochopení, ne bez jejich respektu, stále po té své cestě pokračujem.
Dny jsou jako nádherné vteřiny promítané do duší,
jedno je jisté, ať je to magické cokoli, nikdy to neskončí.

Publikoval(a): slzy-deště, 7.4.2016