Anotace: ..

Kapky deště, pomalu dopadly, na černý šat, mrtvými květy zapadlý, šat smrti.

Ta, co roznáší smutek, ta, co tě před ní nezachrání dobrý skutek, jako výkřik do tmy tichá, za její vlády ráno nevysvítá.

Paprsků slunce, dokud možno užívej, ona tě najde, do očí se jí nedívej, zničí tě.

Stačí pár špatných krůčků, a dojdeš tam dobrovolně, propadneš-li sám smutku, místo lásky tě strach obejme, tvrdě.


Světlo je krásné, ale lehce ho ztratíš, tvé myšlenky šťastné, pak odejdou, pryč.

Už se nevrátí, vzpomínkou zůstanou, jako tys zůstal, pro ni a pro lidi, čekal bys právě je, že se tě zastanou.

Ale to se nestane, kráčíš tu sám, déšť ještě neustal, ty jdeš stále dál.

Kořeny co ti rostou pod nohama, překračuješ bez rozmyslu, možná jsi přišel na to, že tvůj život je vlastně beze smyslu.

Pít bys mohl, své vlastní slzy, lehni si do mechu, a vzpomínej, přejde to brzy.

Slunce se vrátí, a s ním i naděje, ta tě však opustí, s cizím se zasměje.

Člověk má jen jedno srdce, ale už ti jich zlomili více, za každé přibývá smutku, kapek na tisíce.

A vrátí se déšť, bude zamračeno zas, nechceš-li upadnout, pak najdi nás, chyť mne za ruku, osvítí mě a tebe, naděje jas.

Možná už jsi mne přešel, možná jdeš právě kolem, klopýtáš teď na cestě, ještě jsi však nesešel.

Publikoval(a): Monty16, 13.4.2016