Anotace: je těžké brát věci tak, jaké jsou

Poslední poděkování




Prožil jsem lásku, jak jinak, krásnou,

už vím proč svět, má ji za vzácnou.

S láskou se člověku snad všechno daří,

mladí jsou mladší, mládnou i staří.




Já svoje pocity dostal ze sebe,

dnes bych však Petruško, ptát se chtěl Tebe,

zdali jsem svými hormony v běhu,

nezpůsobil Ti bolest, ale snad něhu.




Zdali, ač v kamarádském poměru,

když nabízel jsem Ti nevěru,

neocit jsem se na černé listině,

já nechtěl v tom být nevinně.




Zdali, ač kdyby za Tebou bourali vlaky,

stejně jak já, neslyšelas je taky.




Asi ne, tys byla z nás dvou ta rozumnější,

tys neztratila kontakt s realitou vnější.

Tys dokázala usměrnit mé choutky,

máš krásné při úsměvu koutky.




Dovol mi Petruško, znovu ti děkovat,

Tvou krásu musí do skály vykovat,

děkovat za to, žes neztratila vědomí,

že díky tomu nehryže nás svědomí.




Skláním se, vyznávám obdiv, posílám chválu,

na věky budeš ukryta v mém srdečním svalu.

Jak krásné bylo s láskou sdílet svět,

tak stokrát těžší je teď dlouhá cesta zpět.




V. Duhan

Publikoval(a): duhan, 25.4.2016