Anotace: ...

Sníh mi křupe pod botami, když kráčím ve městě unaveném nocí.
Všude ticho jako v hrobě.
Sníh mi křupe pod botami, když kráčím ve městě unavéném nocí.
Všude ticho jako v hrobě.
Nebe je stejně jako já plné emocí.
Jsem tu sama, sama proti sobě.
Vločky sněhu tají v mém horkém dechu.
Hvězdy, ukazatelky směru, vedou mě na střechu.
Šplhám po žebříku, na vrcholu hledám útěchu.
Tak vysoko, na samém konci světa a přitom jsem na dně.
Tak daleko, od všech lidí, jestlipak alespoň jeden myslí na mě?
Pochmuřelé myšlenky bloudí mou duší.
Když kráčím po zamrzlé střeše mé srdce buší.
Pocity úzkosti mění se v užasnutí.
Když na samém kraji budovy stojím.
Teď a tady musím učinit rozhodnutí, kterých se tak bojím.
Jak snadné by bylo teď udělat krok vpřed.
Jak krásné by bylo skočit a letět.
Něco ve mě zuřivě rve skoč, skoč hned.
kéž bych měla křídla a mohla odletět.
Láká mě svoboda, láká mě pocit volnosti.
Vysoko nad městem, tam zbavila bych se té zlosti.
Studený vítr štípe mě do tváří, fouká jako by mě chtěl unést pryč.
Jen měsíc na nebi mě stráží.
Jako by volal "nikdo tě neslyší, klidně si křič."
Všechny myšlenky jsou náhle ztracené, když hledím na město tmou pohlcené.
Jen ještě několik světýlek proti noci zuřivě bojuje.
Jsem ráda, že pár nočních tvorů jako já ještě existuje.

Publikoval(a): Majdice, 4.5.2016