Anotace: .........

Odpočívá můj život na dně jezera,
klove do něj umrtvená důvěra.
Chci ponořit ruku, pevně ji sevřít a vzkřísit ho.
Snažím se, ale nejde to.

A tak na sebe vzájemně koukáme,
co od sebe očekáváme, ani jeden nevíme.
Hladina se vlní, sněhový měsíc se v ní odráží.
Srdce mě brní, prázdné myšlenky někam do světa odchází.

Všude je tma, v hlavě, v duši, na zemi, v lidech.
Zatímco naše oči jsou hladový v opuštěných pocitech.
Ta misteriozní žhnoucí perleť jim chybí,
stejně jako naděje, odpuštění, láska.
Výraz tváře zlomený, odpudivý,
čas strávený čekáním na zázrak.
Lehce bloudíme na ztracené lodi,
ale svým způsobem jsme stále svoji.

Dokud tu prohlubeň vnímáme,
dokud ten svůj kalich každý den snídáme.
Jenže život mezitím stále padá níž do sladkého jezera,
skoro se ztrácí z dohledu, mezi citem a vědomím je nekonečná mezera.
Všechno se zdá být vzdálené,
lidská slova prokleté
a naše úsměvy omámené.

V čem to vlastně žijeme?
V čem žiju já?
Kousek po kousku ten osud pijeme,
o krásným světu sníme, ale kolik z nás ho skutečně zná?

Běžíme rychlostí ekonomické třídy,
spřádáme si z pavučin hříchy,
ve kterých usínáme,
ve kterých se sami o sobě víc dovídáme.

Nad hlavami udržuje měsíc s hvězdami melancholii večera,
zářivé hvězdy tancují, ohřívají slzy umírající v srdci, soudružnost docela.
Nevydržím to už déle, skáču do vody,
chci zpátky to, co už několik let postrádám.
Narážím na tvrdé schody,
ale i kdybych duši měla vypustit, tenhle boj nevzdávám.

Je rozdíl mezi žít a chtít žít.
A já chci znovu své srdce světu otevřít.
Chci znovu znát sílu radosti,
i když začínám skoro na konci.

Publikoval(a): slzy-deště, 20.5.2016