Anotace: zaspali jsme

Na ulice dopadaly kapky
z popelavého nebe
stahují se nad světem mraky,
když jsou každý den naše životy v ceně.

Nastupuji do černobílého metra,
kde začíná ta únavná cesta.
Zas a znovu ty prázdné pohledy,
sešlapané boty, zapomenuté oblečení,
nastupuji poslední.
Netrvá to ani pár vteřin a jsme zcela pohlceni.
Země nás spolkla, stejně jako tento svět.
Zčernalá zaprášená okna, kéžbych si tehdy přála nedospět.

Páry očí hledí skrze tento vagon,
kamsi do zapomenutého snění.
Sháníme jen ten svůj mamon,
zatímco postrádáme zamyšlení.
Nad tím, jak hloupě vedeme ten náš život,
kráčíme tvrdě, ale za námi nezůstávají žádné kroky.
Žijeme každý ve stínu, v hlavě jen to, co musíme ještě dnes stihnout.
z papírových kelímků usrkáváme kávu hrdě, hrubá kůže na dlaních
dokresluje ty zatracené roky.

Jsme o několik stanic dál,
do vagonu vletěl motýl.
Jakoby brečel a zároveň se smál,
jakoby tušil, že vletěl do studené hrobky.

Cestující si ho nevšímali,
nikdo mu nevěnoval pozornost.
Jen se ještě víc a hlouběji do časoprostoru potápěli,
každý z nás by měl být odvezen na psychiatrickou pohotovost.
Ztracené naděje jiskří kdesi mezi kolejnicemi,
nedokážeme být za tenhle svět, jaký jsme si vytvořili, zodpovědní.
Kdyby se rozbila elektřina ve všech vagonech, nezavládla by tma,
nadále by nás oslepovaly naše telefony.
Lítáme si už příliš dlouho v těchto nudných šedivých balonech,
kde dávno skončil život a počala hrát jaká si moderní hudba.
My sami si udáváme tohle zrychlené tempo,
které ničí všechny jasné barvy..

Publikoval(a): slzy-deště, 13.7.2016