Učím se ptát
Učím se ptát
Řekla mi že půlnoc je černoboká
ve šlépějích které zanechal prach;
stále cítím její umanutost
že sůl musí štípat v rozedraných dlaních
a že po cukru se tloustne.
Řekla mi, že vůbec neumím sčítat
kolik dětí by vypilo půl Amazonky
jak velká by musela být trampolína
aby vyskočila do šedavých nebes.
Tak dívám se po letech na její pihovatou tvář
a zívám víc než kdysi
jak si obléká sukni z pomerančové kůry
a znovu mi kreslí své rovnice
Říká mi že poušť jsou jen diamanty a jíst je nelze
že sníh je oheň vzhůru nohama
že slova jsou tak stejná kolik mají písmen
že tančíme po koberci z kukuřičných lupínků
že naše myšlenky jsou tak stejné
že se vůbec neznáme…
Publikoval(a):
Lugilla, 10.8.2016