Anotace: O vyrovnání s minulostí a odpuštění!

Nikdy jsem nebyla tím rváčem,
tím, co cíl a jasná pravidla má,
ani vášnivým hráčem,
co se nikdy neumí vzdát,

pravdu tu i ráda mám,
někdy ale přesto chci a musím lhát,

nikdy jsem neměla svatozář,
jestli jsem ublížila, tak ano,
vždy jsem byla zamyšlený samotář,
co se mělo stát se stalo,

jestli nečeho lituji?
kdysy dávno litovala jsem,
všechno bylo pokryté zlem,

odpuštení lidem mělo mne zachránit,
že mi tak bude o mnoho líp,
za krvacející srdce mohl jeho šíp,
lásce sem se nemohla ubránit,

po čase došla jsem uvědomění,
že odpustit musím vlastně sama sobě,
že mi nepomůže ani když budu ležet v hrobě,
odpuštění mému srdci dá klidu naplnění,

byla to cesta dlouhá,
poznala jsem i spoustu další pocitů,
na smrt mnohokrát přepadla mě touha,
prosila jsem o tolik falešných soucitů,

mělo to přesto smysl,
muselo se to všechno stát,
probudilo to mou mysl,
co kdysi uměla jen spát,

to že už vím kdo jsem a budu,
proto ráda na světě ještě nějaký ten čas pobudu,

poznala jsem sebe samu,
to jaká jsem, co miluju, co mou duši hladí,
čemu se směji, proč pláču,kdy klamu,
třeba i to co mě k hříchu svádí,

jsme to pořád já jako kdysi,
jen dnes už vím kdo jsem,
vím proč o tom i dnes píši,
co zítra příjde s novým dnem,

jak hluboko jsem to cítíla,
jak stejně cítím to i teď,
že se bolesti i tak nebojím,
i tak se bezhlavě vrhám vpřed,

o odpuštění se mi chtělo verše psát,
vím, že minulost hlubokou mám,
i to že byla mnohdy krásná,
že mé srdce probudila láska!

Chybovat je lidské,
milovat je božské!

Publikoval(a): Brazzillka, 20.8.2016