Když se den probouzí
Když se den probouzí
Sedím na břehu
s nohama ponořenýma do krátkého příběhu.
Hladina se ladně vlní pod nebem,
listy stromů šumí do celého údolí,
některé paprsky schovávají se v lesích
a tak mě přírodo kolébej.
To krásné ticho, mluví si
svou vzpomínkovou řečí
ráno se s odpolednem mihlo
a teď si slunce nad námi leží.
Do všech vln se obtiskává,
dokresluje stíny skalám.
Pole zlátnou,
vinice zrají.
Zase jednou vidím tuto zemi šťastnou
obdivovaná jest z povzdálí.
Vítr spěchá zpátky na sever
louky vyprovází ho s úsměvem,
ukazují mu cestu domů.
Skupina trampů začala hrát na kytaru
ty křehké tóny probouzí nás z prázdných dnů.
Údolím poletuje vůně kopretin,
každá další sloka dává se pocestným.
Zpíváme všichni dohromady
pouštíme psaníčka u přehrady.
Hudbou vítáme první červánky
ve městě necháváme všechny přeháňky.
Nebe tmavne, slunce usíná
Večernice se na pódium vkrade,
chce zase jiný, svůj příběh povídat..
Publikoval(a):
slzy-deště, 29.8.2016