Anotace: báseň o ztracené lásce

Piju zase sama, co jiného mi zbývá, půl láhve je pryč, tak to teď můj každý večer bývá. Když myšlenky se honí, jak zvon mi v hlavě zvoní. Zvon, který do stěn prudce naráží, vzpomínky v hlavě rychle rozráží. Vzpomínky, na které nejde zapomenout, slova vyřčená nejde než vzpomenout. Vzpomínky ostré jak střípky ze střepů, bodají mě v srdci, bez konce, bez dechu. Bolest, jež stravuje srdce jako žár, slzy, jež kanou mi každý den na mou tvář. Chvíle které už nikdy nejdou vrátit, následky toho jež nejde zvrátit. Co dělat teď se zoufalstvím s bolestí, s prázdnotou, co dělat s neštěstím, utrpením, s nicotou. Co dělat s časem, když člověka netěší, co dělat s tělem, když vášní nehřeší. Co dělat se vzpomínkami, které zaniknou, nejde je než živit neb za chvilku nebudou. Co dělat s životem, ze kterého se radost vytratila, co dělat s nadějí, kterou sem ztratila. Co dělat s neštěstím, které do života se vkrádá, co dělat s chtíčem, který tělo ovládá. Co dělat s myšlenkou hluboko vsazenou, co dělat s tím že nemůžu být s tebou…

Publikoval(a): VV0407, 13.9.2016