Černé polibky
Černé polibky
dveřmi vpadl krutý žár
na posteli květina jež uvadá
okny řvoucí dým
na ústa vyschlá napadá
popel s obrazem zlým
dvě oči černé
ústa z niž stvůra vychází
pachem kůže polepené
křičí, nahlas že přichází
už není dým ani žár
jen popel z něhož netvor vstal
křičí ale slyšet není
polštáře hebké hřejí
v tom rachotu jako pila nabroušená
za dveřmi panikou roztroušená
přichází, je tady!!
nese sebou hady
celý pokoj jako louka
jež hoří a puká
z dáli siréna houká
nesnesitelně je blíž a blíže
poté níž a výše
kliku už odemyká
polibky černé darující
hady paralizující
dvě tváře jedna z popela
druhá krásná jež by zaklela
když konec muk nadešel
vítr zavál a on odešel
a vyhaslá květina
v očích uplakaných nevinná
už nikdy, odchází
bojí se, strach předchází
raději projít peklem než být zvadlou květinou z popela
jež nikdy býti nechtěla
pronásledovala ji panika
že cvakne klika
vejde do osamělého nitra
nevrátí se, ani kdyby se v rukách dábla ocitla
on horší než dábel sám
jeho kroky duněl sál
nebojí se pravdu řici
ani slunci ani měsíci
pravdu pověděla
sice osaměla
štěstí již nenašla
správné rozhodnutí bylo, že odešla.
Publikoval(a):
Mr.Lonely, 15.10.2016