Rytíř Liškin
Rytíř Liškin
Stromy tiše šeptaly
o cestě podél řeky
kameny řechtaly
mechy zasteskly
na poutníka pyšně kráčejícího
pomoc žádajícího
Rytíř Liškin jméno mé
chodím tu pod hvězdami spícími
myšlenky neznámé
v šepotu snícími
sním, mdlím bloudím
myšlenky hledám, ale nenacházím
kdo ví, třeba stromům scházím
všude stejný obraz
inverzí zalitý hvězd odraz
odcházím, hledám existence důvod své
vše napohled pevné, zevnitř rozervané
slyším zpěv vody
sedám na pařez a vidím odraz svůj
je můj, avšak to já odmítám
křičím fuj! Fuj!
Je to smrt jde pro mě?, umírám?
V tom nic listí spadlo na mé brnění
za ušima nehezké svědění
jsem to já povídá
dívá se jako já
mé druhé já to rozervané smutkem a nenávistí
našlo mě, v zbloudilém světě starostí
takoví jsem? Já Liškin, rytíř co byl jako z nebe vynesen
druhé já býti nemohu
ty tvář prázdná, copak skrývám zlobu?
v tom do hledím
ryby něco šeptají, nevím
zabublání nad hladinou
zjevuje se obraz očima dosud nespatřenou
ted jsme to já opravdu já Liškin
proč vidím to špatné vždyt i já miloval
nebo to byly jen city prázdné?
Jež můj stín maloval
tak moc zahleděn do sebe
až popadla mě hladina
ztrácelo se nebe
písek sypající
poslední vidina
tam kam přišel
Já rytíř Liškin vyslyšel
už pokoj našel jsem
modlitbu přeříkal
zklamal jsem
a moc naříkal
ztracená to já Liškin rytíř co sám sebe neznal
až na samém konci svém skutečné já poznal.
člověk má dvě tváře,
čtyři oči plné tajemství a kouzel
musí se rozhodnout které zavře
když strom se probouzel
rozhodnout se musí každý sám
at nebloudí v tajném světě patřící slzám.
Publikoval(a):
Mr.Lonely, 20.10.2016