Anotace: Další básnička napsaná při poslouchání pomalých a krásných písniček hraných na piano :)

Dnes když jsem Tě spatřil,
a Ty ses na mě usmála.
Svět se v tu chvíli rozzářil,
když jsi tam tak stála.

Byla jsi krásná jako růžička,
jako ten nejzářivější květ.
I když to byla jen chvíle kratičká,
se mnou zatočil se svět.

Jenže já neměl odvahu Ti to povědět,
ani nevím, čeho přesně jsem se bál.
Možná toho, že by se to mohl někdo dovědět
a tak jsem raději v povzdálí stál.

Nejradši bych se teď neviděl,
protože jsem propásl šanci svou.
Nechápu, proč jsem se tolik styděl
a proč jsem se bál jít za Tebou.

Prý mohu teď jen čekat
a jednou ta pravá přijde.
Ale já se nechci osudu lekat,
věřím, že tentokrát to vyjde.

Pomalu mi docházejí slova,
pomalu docházejí mi nápady.
Chtěl bych tam teď být znova
a rozluštit Tvoje záhady.

Mám teď strach, že už nedostanu další šanci,
strach, že tohle je konec všeho.
Doufám, že dostanu možnost vyzvat Tě alespoň k tanci
a ukázat Ti část snu mého.

A když už se zdá, že z písně zazněl poslední tón,
vidím Tě a náhle jsem jako v ráji.
Srdce mi začne bušit jako obrovský zvon
a já sleduji Tě stále potají.

Sbírám odvahu na to za Tebou jít,
vidět zblízka tvé krásné hnědé oči.
Nechci už o Tobě pouze snít,
ale když Tě vidím, srdce mi vzrušením poskočí.

Mé srdce už je plné bolesti a ztrát
a Ty jsi zřejmě má poslední naděje.
Už nemám sílu tuhle hloupou hru hrát,
ve které osud hlavním hrdinou je.

Tvůj krásný úsměv mi sílu dodává,
o tvých sladkých rtech já sním každou noc.
A i když je láska vratká a houpavá,
vím, že Tebe budu chtít pořád a strašně moc.

Publikoval(a): Básník Kafka, 22.12.2010