Anotace: Lyriko-epická balada s tragickým koncem.

I.

Tam co v lány, kdes' kol skal,
vánky jarní mění si dosud,
slova čerstvá - čas co psal,
v němž srdce - marnotratný osud,
tři na kousíčky rozerval!
A každý kdos' byl láskou vinný,
zpytovat bys' své měl činy!

Kdes' zvony budou napříč dnům,
k žalu, smutku - Dívčí touze,
brzy bíti dvěma manželům,
neb' lásky možné by - pouze,
bylo - zda-li by otcem žena,
k Ženichovi z bohatého věna,
nebyla k lásce odsouzena!

II.

Již usedá měsíc zase zpět,
- vysoko na nebeském trůně -
a celý širý usíná svět,
- krajem line deště se vůně -
Tu Milenec dívce - políbil ret,
kde kol stromy lemované jezero,
skrylo hladinu - poklidně pod šero.

Slunce poslední v kopci zmírá,
pár v oči hledí si - a slova,
- jichž obsah i v strachu se svírá -
si pronáší znova a znova,
leč pochybnost oba je sžírá.
Tu spadla i slza dívčina,
v břeh - jenž kol jímá hladina.

„Příliš k svatbě - blíží se tobě,
času - jenž v jediný pouze den,
z měsíců zkrátil se - a v sobě,
teď otázku kladu si - zda jen?
noci této spolu odejdem.
Ženicha - jemuž předurčena,
svým otcem - nechť jiná má žena.“

A vně co Dívky srdce bije,
již zcela jasno - zdá se mít,
že jen pro něj, on pro ni žije,
a pouze jeho - ona smí být.

Jen slov pár lásky, polibek na líci,
a dívka pro věci, kroky své mající.

Intermezzo I.

Na kraji jezera - za svitu luny,
v myšlenkách tápe - Milenec čekajíc
a odpovědí vně svých hledajíc,
kmenů co statných - bludné koruny,
mu slova tichá co listy šeptajíc,
poutají tiše - deště v sebe,
tu kapky - jež snáší se z nebe.

„Ách, jak kol ti vítr vládne,
jako bys pro něj chvíle té'
jezero mé - vody chladné,
k životu bylo stvořené.
Snad zrcadlem - jak sama tuší,
křišťálovým mé jsi duši,
jež srdcem - pouze pro ni buší.“

„Jen nes! - nes po vlnkách tu zvěst,
větrem, co na skle stroze tvém jančí,
vše co mé - i její teď jest!
Ach, nechť hvězdy v tobě jen tančí,
proplouvajíc do tvých gest,
že láska - jež osud proplete,
v životech dvou - pravá rozkvete.“

III.

Půlnoc jež blížící odbíjí zvon,
provází Dívku v slaměnou chýši,
kde v rozpacích - že uvnitř snad on,
ji pocit strachu těžkého tíží.
Vně však prázdno! - věcí své bere,
na stole krátký - nechává spáti,
- obratem ven téměř v déšť se dere -
dopis, který vše brzy zvrátí.

Jen co pár minut Ženich přichází tmou,
marně tu ženu svou budoucí hledá,
tu spatřil dopis, oči jej čtou,
a jeho tvář až podivně bledá.

„Ach, jak mnoho - zda tušíte?
zanechají v srdci ran,
slova Vaše - jež volíte,
- nadějím svým ponechán -
v lásce na niž slepě lpíte,
kdyby jen zpola byste znal,
jak rve v půl mi srdce žal!“

„Již nemohu Vám více lháti,
žalem já se - žalem dusím,
v samotě Vás zanechati,
proti mysli Vaší musím,
neb' láskou k sobě nejsme spjati.
A kdes' lásky v obou není,
život schvátí utrpení.“

Teď i Ženich zcela tuší,
že kdo s vírou v lásku zří,
zpola němou bázní v duši,
mu pravda ránu uštědří,
a v srdci vně co - prázdné buší,
na život svůj již nemyslí,
neb' pomstu chová nad smysly.

IV.

Tma již kol - bouře vládne si běs,
- láme a trhá mohutné kmeny -
tu křičíc se plahočí - kroky v les,
kde v okraj jeho kácí se k zemi,
do bahna Ženich - v očích děs!
A kol co hromy si burácí,
zlomené srdce mu krvácí!

„Proč? Ach proč Dívka ta spanilá,
srdce tak krutě mé ranila!“

Srdce co v touze marné hyne,
- když žárlivost zuby vycení -
v čase s žalem v jedno splyne,
a láska v hněv - se promění,
a ten v srdci sílí - kyne!
až z milenců poté jeden - jen
jest z vášně k smrti odsouzen!

„Ty kdos' láskou k mé jsi vinný,
třes se, boj se, skryj se v stíny,
neb' trpět budeš za své činy!
V mé lásce státi nikdo jiný - nebude!
A kříže dalšího u mrtvých přibude,
až řeka tělo tvé odplaví,
jako rudý hadr krvavý!“

Intermezzo II.

Rozlícen plahočíc, Ženich se trmácí,
ke kraji jezera - v zarytém dešti,
kol co něj bouřka stoletá burácí,
v kolena u břehu - padá a vřeští,
hněv její svým ji omšele oplácí.
Snad smyslů zbaven - klečí a zírá,
volajíc vítr, jež hladinu svírá.

„Zlosyne, lotře - jenž ničíš domy,
- v jezeře mrzutě podpis si tvoříš -
trháš a ohýbáš mohutné stromy,
co v cestu přijde ti - nedbale zboříš,
a přicházíš nezván s deštěm a hromy!
Snad duši - jež v hněvu propadlém,
mé nyní, ty sám jsi zrcadlem!“

„Tak jen nes! - nes po hladině zvěst,
- hladině jezera, kterous' jí vzal -
hrozný že stihl, krutý mne trest,
za lásku moji - co Dívce jsem dal,
v zákeřnou jejich že padl jsem lest.
Však né již dlouho, dlouho již ne!
a Milenec v tváři pobledne!“

V.

Mlha - těžká k jezeru padá,
kol co břeh - kdes' tiše souká,
se vítr a malebně brouká,
noci, co stále jest mladá.
A z oblak temné, vysoké výše,
v břeh luna hledí - tak jasně, tak tiše.

A v břeh co jezera - sedící,
tu Milenec - pocítil by strach,
co shůry měsíc v něj hledící,
již tuší že blíží se vrah.

Kráčel tiše - jak šelma zíral,
neslyšně - a pevně v ruce,
blýskavou si čepel svíral,
i bodl krutě, strmě - prudce!
a Milenec v křiku - padaje zmíral.
V tu měsíc náhle se rozsvítil,
a Ženich chybu - strašlivou pocítil.

Zlomená snad duše ta je,
v očích odlesk spáchaných hrůz,
a šílenství mu v hlavě zraje,
kol co vítr - dech mrtvých múz,
mu v listech smutnou píseň hraje.
Klopýtl vzad - v zem padá nůž,
a v les vleče se zlomený muž.

VI.

Kde za svědky mlčící porota,
z řad co stromu Dívku tu stěží,
svádí v břeh - kde jejího života,
bezmocně smysl u břehu leží,
co tělo břeh - sám tiše střeží.
A již tuší - že přichystal osud,
jí bolest jakou - neznala dosud.

V kolena padá a v duši mdle,
srdce lapajíc - naplnil žal,
křičí a burácí, v půl se rve,
i trhá celé snad úbočí skal,
tušíc že bude - již bude jen zle!
Když v těle - bolestně raněno,
a v půl - srdce bylo zlomeno!

V náruč tělo, vpřed se linou,
tu tiché kroky Dívčiny,
i s láskou její jedinou,
a jezera věčné hlubiny,
je v objetí své přivinou.
Neboť již tady nezbyl jí svět,
kterým by dál mohla kráčeti smět.

Již ráno jest - mlha klesá,
z oblak na pláně co ležící,
a píseň smutná - táhne z lesa,
tu větrem se v kraje šířící,
kde v oblacích slunce se křesá.
A příběh - co zkut byl pro vášeň,
jím v zapomnění již unášen.

VII.

A tam co v lány, kdes' kol skal,
již táhne sněhové se bělo,
opar kol linouc se dávno vzal,
vše - co v Ženichu vřelo,
a lásku mrtvou zanechal,
a ten skrz řeku - zlomen pluje,
času, jenž osud mu diriguje.

A kdos' láskou byl jsi vinný,
zpytovat bys' své měl činy.

Neb' neoblomný pochod času,
ho pomalu - však jistě vede,
a z tajů svého podél hlasu,
ve smrt jistou jej pak svede.
Že z trestů horší - není jiný,
než zlomen bloumat - stíhán činy.

Publikoval(a): C.I.F, 25.10.2016