Anotace: temnota a láska se snoubí.

Mé tělo se v křeči zmítá,
do mysli se vzpomínka vlívá.
Na ty časy svobody,
kdy nebyli jsme spoutání okovy.
Jen naše těla a duše,
ted už to nejde tak jednoduše.
Tak tedy padám na kolena,
už nezavazují mě slova.
Žádné zítra není,
upadl jsem do zapomnění.
Sladká nevědomost sama sebe,
ubíjí a bere srdce.
Do dálky času náš příběh kreslíš,
pak v žalu svém se topíš.
My dva jsme byli naděje,
já nechci žít dál bez tebe.
V temném pokoji sám sedím,
nad životem truchlím.
Jsem člověkem utopením ve smutku,
dopouštím se záporných skutků.
Zoufalství je tak bezedné,
v životě bezcenném.
Pistoli si přiložím k hlavě,
pak už to pujde hravě.
Z pekla do pekla jsem skočil,
to utrpení jsem nezkončil.
Na tom místě kde jsme se poznali,
kde jsem propásl svou roli.
Stát po boku tvém,
malovat s tebou tvůj sen.
Už vlastně nevím proč jsem,
když na zemi nechal jsem spalit můj sen.
Že sebevražda je nejhorší čin,
jednou pochopí i náš syn.
Tak to je tedy má omluva,
vyřčena pro jednou do ticha.
Až na dnešek zapálíš svíci,
V měsíčním svitu chci ti to říci.
Jak moc tě stále miluju,
že cíle odpuštění dosáhnu.
Že jsem si najivně myslel,
se smrtí problém zmizel.

Publikoval(a): Ryuk, 3.11.2016