Anotace: jednou už je toho prostě dost, a tak se člověk musí pořádně nas..., aby začal zase žít!!!

živote nechci ale musím boje vést,
nemusíš mi modré z nebe snést,

vztek, cítím jak ve mě proudí,
když člověk člověka neznale soudí,

že by nás nenávist pohltila,
duševní klid neznámo kam odklonila,

vím, že se to děje všude okolo,
že jsi stracená i ty paní pokoro,

o tom, že ohledy na mě brány nebyly,
bezmilosti před soudy mne hodily,

vztek mám, a proto se nebojím a říkám dost,
už nebudu tichá, nejsem nikoho žádný host,

chceš mě soudit tak se do toho pust,
do vosího hnízda si píchnout zkus,

věř, že už to nebude bez ozvěny,
všechny ohledy jsou jak parohy shozeny,

ale soudit tě já opravdu nemusím,
uslyšíš ale bez ohledu co si o tobě myslím,

přesto dnes už mi to jedno je,
i tak uslyšíš, co vzteku ve mě je,

nějak ho ze sebe dostat musím,
jeho dýmem se já přeci neudusím,

cítím se líp, už se nebojím,
o faleš a lži vážně nestojím,

najednou cítím jak začínám žít,
už si nenechám kreve pít,

už bylo dost, mlčet a ohledy nebudu brát,
dnes jsem to já, cítím se naživu, a nemám čas si hrát.

za mě ten život nikdo nedožije,
a zbavím se každého, kdo mi tak bezcitně ubližuje.

V mém životě je jen místo pro pár lidí,
kteří, beze slov s láskou a pravdou na mne hledí.

Nemusí jit stovky být,
pár jich okolo sebe mám,
kdekdo o nich může jen snít,
díky, za mnoho vděčím právě Vám.

M+T+T+V+M+G+L+L+M+B+M+K+M

Publikoval(a): Brazzillka, 4.11.2016