Anotace: Malá úvaha s trochou (ano, temné) nadsázky, ale smrtelnou vážností. Jak vlastně vnímáme naše city? Lásku, marnost, lži? Jak šálíme sami sebe, jen abychom se "vešli" do koridorů svých myšlenek, cílů?

Chci vědět, jak měl bych žít dál.
Na světě sám
a přitom v davu
co se kolem tlačí,
jako by neznal ani únavu,
že jim dech a síly stačí?

Je to už dlouho,
cos odešla a nechalas mě být.
V paměti poslední slovo,
jak přetrženou nit.

Když zlomíš srdce,
promění se v kámen.
Copak kámen ale pláče?
U něj už nikdy není čas změn.

Když slza teče
a uvnitř něco bolí,
tak ani čas, člověče,
tu ránu nezahojí.

V kameni je něco jako zlatá žíla,
co trpí - a dává tak o sobě znát,
že je tam, že sice možná umírá
- ale musíš o tu bolest ještě dlouho pečovat.

A trpět dál,
až objeví se někdo další,
kdo by o tebe moc rád stál,
ale na něj přece kašli.
Máš svou bolest, proč bys dál hledal?

Dál zůstávám sám,
stejně jako kámen na ostrově,
obklopen krásou, co kolem sebe mám,
té si ale vůbec nevšímám.

Mám přece něco, co jiný dost možná ne,
vzpomínku, co bolí čím dál víc.
Pořád do hlavy mi rve,
co je věčné, to už nezastaví nic
- a jen duše smrtí pomine. Snad.

Když jdu ulicemi, městem,
ta bolest uvnitř touží tě zas znovu uvidět.
Oživit ránu skalpelem,
abych nezapomněl, že dovede ještě víc zabolet.

Ztratil jsem důvěru nejbližších,
které jsem bezmocí odehnal.
Bez bolesti bych se sotva nadých
a už vůbec možná nešel dál.

Naděje? Neznám ji,
možná někde je,
věřím v lásku, ne v naději.
A přitom ani nevím, jestli aspoň láska ještě žije.

Ve mně přežívá, zamčená v kameni.
Jen ty máš klíč,
znáš tajné znamení,
proč tedy odešlas pryč?

S každým novým ránem
umírám na lásku.
Naděje přijde vždycky s dalším snem,
znovu jdu horlivě, s osudem prohrát další sázku.

Když nic nejde, jak má jít,
musíš jít ty, aspoň klopýtat a kráčet.
Musíš jen skromně přežívat, prý žít.
Občas zkusit bojovat, abys měl proč zas brečet.

Vezmou ti, co miluješ.
Proto probuď v sobě city,
ale nemiluj, když žiješ.
Pak už nežiješ ty,
zbyde jen kámen.

Tak jako já, když jsem city ukrýval,
v ústranní dospěl,
abych vždycky bojoval
za čest a lásku té, co by jiný nenáviděl.

A žil jen pro tu zlatou žílu uvnitř,
co lásku nosí dál,
tak buď se s tím smiř
nebo stůj radši někde opodál
-a čekej, až přijde konec.

Konce se jinak nedočkáš,
staneš se nesmrtelným,
kámen, co zničíš jen když jej otesáš
a poznáš, co je tím znamením.

Neznej se k němu, to tajemství střež,
neber tu marnou lásku k sobě,
přiznej si, že je to jen tvá lež,
co máš kvůli bolesti tak v oblibě.

Holduješ pro bitvu s marností,
co bojuješ každým dnem,
abys znovu stanul u propasti věčností
s každou nocí, každým snem.

Publikoval(a): kamennybasnik, 2.12.2016