Řeč
Řeč
Denně slýcháme tisíce prázdných slov,
přitom nikam nevede ten hovoru tok.
Z řeči se vytratil veškerý cit,
jako bychom přetrhli lidskosti nit.
Lidé tak málo zvažují,
že jejich slova i zraňují!
Plníme si chvíle špinavými plky
a básníme jak za vlast, dali bychom krky.
Smutného konejšíme slovy v soucitném hávu,
však věty naše nemají patu, ani hlavu.
Tolikrát cennější byl by tichý pohled,
jež naplněný by byl čirým pochopením,
hned smutného přestalo by pomyšlení bolet,
že sám je v tom trápení utopený.
I děcko, jež provinile se na otce dívá,
ale přiznat za pochybení nechystá se,
plnou pusu výmluv i lží časem mívá,
když rodič nic netušíc:"Čí vina to?"ptá se.
Tolikrát cennější sklopit hlavu by bylo,
přiznat ve větě, co, kdy a jak se dělo,
vždyť oba cítili by se lépe,
dítě nesužovaly by výčitky,
kdežto teď se strachem z otce klepe.
Kde silná slova potřebují řečníka,
tam tichem lid odpovídá
a na místo rozumu zas panuje panika
a po válce si o hrdinství každý rád povídá.
Publikoval(a):
Annie F., 8.12.2016